Fotbalový génius, vyhlášený vtipálek i reklama na hamburgry. Horváth slaví padesátku!

Borec, který Plzeň v roli kapitána dotáhl ke třem titulům a dvakrát do Ligy mistrů. A také známý vtipálek, který napálil i dopálil nejednoho trenéra a spoluhráče. S Horváthem jsem hrál v Jablonci, po kariéře se s ním potkávám v roli sportovního novináře. Zažil jsem s ním spoustu historek, nejvíc pochopitelně během zlaté éry Plzně. Mnohé jsou nepublikovatelné, některé i smutné. Z většiny však veselé, jako ta z autobusu.

„Jakmile na mě poletí míč, upaluj dopředu po lajně a o ostatní se nestarej. Pošlu ti ho na židli. Klidně na šedesát metrů.“ Je podzim 1995, Pavel Horváth mi po tréninku Jablonce mezi řečí udělil tuto „radu“. Vzpomněl jsem si na ni po letech, kdy stejně luxusní pasy, jako tehdy mně v Jablonci, rozdával ve zlaté plzeňské éře Milanu Petrželovi a Vaškovi Pilařovi. Nebo při fantastickém pasu Martinu Fillovi v Kodani v úvodním utkání play off Ligy mistrů, po kterém Fillo vstřelil životní gól.

Tehdy si z Horvátha dánští novináři utahovali, že má postavu, jako by se stravoval dvakrát týdně u McDonald's. Po odvetě v Edenu, v níž Viktoria potvrdila postup do základní skupiny, se v tiskovém sále omlouvali a zvedali palce nahoru.

Rok poté přišla další invektiva. Tentokrát ze strany pozorovatele polského Ruchu Chorzów, na který Plzeň narazila v předkole Evropské ligy. Na adresu Horvátha utrousil, že „jest troche „misiowaty“. Což ve volném překladu znamená „medvídek“, v Polsku ale tímto označují osobu, „která si dá ráda pivo“.

„Co tomu říkám? Že je to lepší, než když v Kodani psali, že žeru hamburgery. Doufám, že je zaskočím rychlostí, třeba aspoň v jednom momentu,“ pravil Horváth na tiskovce. „Pak ti budou říkat lasička,“ doplnil vedle sedící trenér Pavel Vrba. Pár minut po tiskovce vyběhl Horváth z kabiny s notně vytaženými elastické trenkami, ve kterých vynikla jeho plnoštíhlá postava a křičel: „Jsem mišovaty, jsem mišovaty.“

„I když zhubnu sedm kilo, furt budu mišovaty. Nebo tak budu vypadat. Kor v bílém dresu, ve kterém v Chorzówě nastoupíme. To bude rodeo,“ řekl mi vzápětí s pusou od ucha k uchu.

Jasně, na sto metrů by s většinou protihráčů dostal naloženo, jenže kolik stometrových sprintů v zápase podstupoval? Žádný. Na krátkou vzdálenost, byť spousta lidí nesouhlasí, neměl potíž. Navíc měl rychlou myšlenku, v tom jasně vynikal.

„Fotbal je v podstatě hrozně jednoduchý, musíte u něj ale přemýšlet. Tím neříkám, že jsme blbci, ovšem ti nejlepší hráči se tolik nenaběhají. Tím neříkám, že jsem nejlepší hráč,“ glosoval po svém Horváth. Fotbal prostě uměl jako legendární Jiří Malásek na klavír. Jejich umění chytlo za srdce, pohladilo. Bohužel fotbalový život je krátký…

Pamatuju si, jak jsme během soustředění Plzně v Rakousku seděli na pokoji a povídali si snad dvě hodiny o životě, o budoucnosti. Tenkrát se Horváth blížil ke konci kariéry, měl před sebou poslední rok. „Zkouším pár dnů vyžít s pětistovkou na den. Abych byl připravený, příjmy půjdou po konci s fotbalem rapidně dolů. Jasně, mám něco našetřeno, ale i tak. Je dobré být nachystaný,“ pověděl mi.

Když jsem druhý den dorazil do lobby hotelu na rozhovor s Davidem Limberským, Horváth lezl po čtyřech po zemi a štěkal. Vzápětí předvedl zuřivého medvěda, a nakonec tancoval u lampy. „Prohrál jsem střižbu, no,“ vysvětloval. O půl roku později, na počátku zimní přípravy, zase před Doosan Arenou v Plzni uválel obrovské koule a postavil sněhuláka. „To byly časy, když jsme v Jablonci po gólu skákali do sněhu, viď,“ zubil se Horváth.

Pozitivní náhled na život ještě víc nasál při angažmá v Japonsku, kde strávil s rodinou dva a půl roku. „V jedné sezoně jsme byli v bezvýchodné pozici, záchrana byla teoretická, ale vedení se pořád chovalo skvěle. Vrcholem bylo, když na závěrečné večeři po sezoně zazpíval šéf klubu písničku o tom, že příští sezonu postoupíme zpátky do ligy. To v Čechách je za této konstelace vyvěšenej černej prapor, všichni umřeli, konec světa,“ vyprávěl mi Horváth.

Když vedl Plzeň k historickému prvnímu titulu, na zimním soustředění ve Španělsku vyprávěl o svém snu, v němž dává gól nůžkami. „Byl by to zlatý hřeb kariéry. Jestli ho dám, hned skončím. Myslím, že je to zajímavý způsob zakončení kariéry, určitě se o to pokusím. Uvidíme, třeba si u toho zlomím klíční kost a budu muset skončit stejně,“ řehtal se Horváth. Gólu nůžkami se nedočkal, ale i bez něj měl skvělou kariéru. Těší mě, že jsem byl její součástí. Vše dobré do další padesátky, Bombo!