Článek
Cesta na památné EURO 1976 zdaleka nebyla přímočará, hned v prologu kvalifikace přišel výprask 0:3 od Anglie. Odskáče to Ježek? ptali se fanoušci. Ostatně hned ve dvaasedmdesátém u reprezentace začal třemi porážkami ve třech zápasech. Nakonec všechny turbulence ustál – a bylo z toho historické zlato.
„Opravdový profesionál a velmi zásadový člověk. Uměl si najít cestu ke každému hráči,“ poklonil se Jozef Vengloš, jenž Ježkovi na šampionátu v Jugoslávii asistoval.
Výhra v dlouhém semifinále s Nizozemskem, povedená penaltová loterie ve finále se západním Německem a fotbalová nesmrtelnost. Výrazně k ní pomohly intuitivní tahy protřelého stratéga Ježka, jenž byl po padesátce v nejlepších trenérských letech: proti unavené nizozemské obraně zafungoval čerstvý žolík František Veselý, jenž asistoval u postupové trefy Zdeňka Nehody, a ve finále místo potrestaného Jaroslava Polláka od začátku naskočil Ján Švehlík. Natěšený útočník bratislavského Slovanu už v osmé minutě načal Němce prvním gólem.
Ježek si pečlivě hlídal detaily, takže nepřekvapí, že penalty zařadil do tréninku už na soustředění. A s nikým se nepáral. „Kdo neproměnil, musel běžet pět koleček nebo dát tři sta korun, což byl tehdy slušný peníz. Nebo si kleknout, tlouct hlavou do země a říkat něco o sobě,“ líčil Ježek po letech pro Český rozhlas.
Vůbec nevadilo, že jako hráč měl průměrnou kariéru, fotbalové dějiny si ho pamatují jako extra úspěšného kouče. Platil za skvělého psychologa, jenž se zajímal o druhé, i za originálního inovátora. Novinky vozil i z Nizozemska a Švýcarska, kde během normalizace směl trénovat.
„Uměl jazyky, četl zahraniční časopisy a pořád sledoval nějaké fotbaly. Díky jeho postřehům jsme rostli,“ vypráví někdejší sparťanský kapitán Ivan Hašek. „Když to šlo, prvních deset minut jsme začali vysokým presinkem, což v osmdesátých letech nebylo úplně běžné. A pak jsme pokračovali i ve střední zóně, bavilo nás to. Vlastně neznám nikoho, kdo by na pana Ježka měl špatné vzpomínky.“
Často jste ho mohli potkat s cigaretou, doma k ní přidával třeba poezii. Básně rád četl a ve stáří je i psal. A když si potřeboval vyčistit hlavu, sedl do auta a projížděl nejen Prahu. „Jednou jsem po zápase vyšel z kabiny a trenér se mě zeptal, kam jedu. Do Karlových Varů? Sedni si, Horste. Odvezl mě tam a pak se zase vrátil do Prahy,“ vzpomínal před časem bývalý sparťanský útočník Horst Siegl.
„Víte, že jsem po panu Ježkovi měl jedno auto? Moc jsem si ho vážil. Byl to černý Ford Escort, na přelomu osmdesátých a devadesátých let parádní model. Jasně, byl už trochu ojetý, když se v něm Sigi vozil do Varů,“ směje se Hašek.
Potkali se i v národním týmu: od konce osmdesátých let byl Ježek asistentem svého oblíbeného kolegy Vengloše a společně posunuli Československo do čtvrtfinále mistrovství světa 1990. A ve třiadevadesátém byl Ježek posledním koučem končícího federálního týmu. To už měl za sebou překvapivou epizodu ve Slavii, kam si ho jako poradce pozval mecenáš Boris Korbel.
„Z práce s panem Ježkem čerpám celý život. A nejen já,“ vyzná se Hašek. Ježek ovlivnil i další jeho dávné kumpány ze Sparty, z kterých se stali trenéři. Namátkou Jozefa Chovance, Vítězslava Lavičku, Zdeňka Ščasného, Stanislava Grigu, Františka Straku… „Možná bych začal dělat trenéřinu, i kdybych se s panem Ježkem nepotkal. Kdo ví,“ přemítá Hašek. „Ovšem mnohem radši jsem za to, že jsem ho potkal.“
