Turci nevěřili, že by nasázel deset gólů, proto mu slíbili prémie. Škoda jich deset dal, ale odměnu nedostal

Sám jsem nečekal, že mi to tak půjde. A Turci určitě také ne. Vždyť to byl můj první půlrok.

Sami nevěřili, že bych jich mohl tolik nastřílet, protože v Rizesporu jich nikdy nikdo za půl roku tolik nedal. Ani mně takový počet nepřipadal reálný, a proto jsem navrhoval kompromis. Dám jich sedm, nabízel jsem, ale oni trvali na deseti.  Prý jestli chci prémie, tak jich musím dát deset.

Žádné jsem zatím nedostal, ani jsme se o nich ještě nebavili. Podstatné bylo, že jsme se zachránili v lize.

Ze začátku vůbec, to až v posledních čtyřech kolech začala nervozita pracovat. Nezvládli jsme domácí zápas s Denizlisporem, prohráli venku s Konyasporem a v ten moment jsme věděli, že musíme na svém hřišti bezpodmínečně vyhrávat, abychom se udrželi v lize. Naštěstí se nám podařilo zázračně otočit střetnutí s Kayserisporem. Ještě v 91. minutě jsme prohrávali, ale nakonec jsme 3:2 vyhráli.

Je to až bláznivé, protože se to stane pomalu v každém druhém zápase. Je to prostě jiný fotbal, než na jaký jsem byl zvyklý u nás, kde se hraje víc takticky a celé mužstvo brání. V Turecku je všechno živější a živelnější, což se divákům samozřejmě líbí.

Tak to si tedy nemyslím, že by nějak extra nahrávali. Spíš mi pomohlo, že jsem hned v prvním zápase dal dvě branky a tím si získal respekt. I když musím přiznat, že přišla i utkání, kdy mi to moc nešlo.

Ani nevím, jak jsem se k pokutovým kopům dostal. Trenér mě určil, a když jsme hráli poslední únorový den na Trabzonsporu, rozhodčí ho proti domácím odpískal. V 96. minutě, když jsme prohrávali 1:5, takže se na něj hrnuli dva tři moji spoluhráči. Hned jsem je vypakoval... To tak, já tady běhám devadesát minut, vy přijdete na čtvrthodiny a chcete mě připravit o penaltu i gól. Pokutový kop jsem proměnil a od té doby je střílím.

Nijak. Jednak v Rizesporu nikdo netušil, že jde o můj stý ligový gól, navíc byl hodně trapný. Dával jsem ho z penalty v deváté minutě nastavení, kdy už jsme prohrávali 0:3 a nic neznamenal. A to jsem šel na penaltu pořádně naštvaný a ke všemu jen proto, že mě na ni trenér poslal. Takže jsem ji dal, sedl do auta a jel do hotelu. Byla to asi ta nejtrapnější oslava, jakou jsem mohl zažít.

Strašně si toho vážím, i když nějakou dobu jsem si ani neuvědomoval, mezi jakými fotbalisty jsem se ocitl. Teď si naopak říkám, jestli mezi ně vůbec patřím.

Třeba jich ani těch deset nedám, to se prostě říct nedá. Pravdou ale je, že v tamní Süper lize jsou útočníci, kteří jich nastřílí i dvacet.

V nároďáku je dost a dost útočníků, kteří jsou přede mnou. A zůstanou přede mnou, i když se mi bude dařit a budu střílet góly. Stát se ale může všechno, takže ani EURO nevzdávám. Budu se snažit hrát dobře a dávat branky, protože evropský šampionát představuje velkou motivaci. Maličko tomu věřím.

Zatím jsme se o tom vůbec nebavili a ani nevím, co bude dál a zda bych chtěl ještě zůstat. Celý život jsem byl a hrál v Praze, takže jsem patriotem na Prahu navyklým. A život v Turecku je přece jen rozdílný.