Článek
"Už je to v pohodě, nic mě nebolí," směje se dvaadvacetiletý odchovanec Slavie Třebíč. Po březnové operaci na klinice v Bochumi mu ale do zpěvu nebylo. "Těch pět dnů v nemocnici, to byla hrůza. Všechno tam na mě padalo. A hodně těžké byly vlastně i další tři týdny doma, kdy jsem byl o berlích a nebyl jsem schopný si ani dojít nakoupit. Šílená nuda," vzpomíná na zlé okamžiky poté, co si v zápase se Schalke přetrhal kolenní vazy.
"Nechtěl bych to zažít podruhé," děsí se, že by ho mělo zranění potkat znovu. "Ještě že se o mě starala přítelkyně. Pořád dokola jsem sledoval televizi, četl, hrál play-station. Po čase už jsme si přece jen trošku lezli krkem," doznává bezelstně. "Po čtyřech týdnech přijeli rodiče, takže to bylo veselejší," doplní ještě.
Rehabilitace u konkurence
Po přestupu do Bochumi zůstal bydlet v Gelsenkirchenu, sídle bývalého zaměstnavatele Schalke 04. "Na rehabilitaci jsem to měl dvacet metrů, potkával jsem se tam s bývalými spoluhráči. Hned mi bylo veseleji," líčí. Minulý týden si z Německa odskočil do Čech. "Pět dnů jsem rehabilitoval ve Vysočanech v nemocnici. Potřeboval jsem změnit prostředí, naposledy jsem byl doma na Vánoce," vypráví.
Během kratičkého pobytu v Česku získal smutnou jistotu. Bochum během minulých dvou kol definitivně sestoupila do druhé bundesligy. "Mužstvo nebylo špatné, ale problém byl asi v tom, že přišlo šest nových hráčů a nestihli jsme se sehrát. Navíc jsme spoustu zápasů prohráli o gól," posteskne si.
Škoda, že Vráťa odchází
Zatímco letos válčil v Bochumi s Vratislavem Lokvencem, po letní přestávce mu parťákem bude Pavel Drsek. "Vráťa odchází, což mě moc mrzí. Zvykli jsme si na sebe. Navíc byl pro tým strašně důležitý," krčí smutně rameny. "S Pavlem jsem ještě nemluvil. Jsem rád, že budeme v klubu dva a snad společně zvládneme vybojovat postup do nejvyšší soutěže. Třeba pro mě bude druhá liga dobrá na rozehrání," přemítá Trojan.
V hlavě nosí ještě jeden velký sen. "Velkým lákadlem je pro mě mistrovství Evropy jedenadvacítek. Máme dobré mužstvo a kvalifikace je slibně rozehraná. Určitě přijedu kluky v červnu povzbudit," slibuje.
Dohání dětství
Trojan se však aktuálně zabývá budoucností vzdálenou jen pár týdnů. "Fakt se těším, až půjdu běhat. Nikdy bych nevěřil, že něco takového řeknu. Běhání totiž v přípravě k smrti nesnáším," směje se mladý ofenzívní borec. Teď si musí vystačit s běžnými rehabilitačními cviky. Cvičí na stepperu, jezdí na kole, běhá na trampolíně. "Trošku doháním dětství. Na trampolíně jsem tolik času netrávil ani jako malý," culí se.
Ještě jedno pozitivum zranění přineslo. "Po letech budu mít čas na dovolenou. Ještě nevím, kam s přítelkyní vyrazíme, ale určitě budu chtít místo s posilovnou, abych mohl cvičit. Lenošení jsem si užil dost v nemocnici," říká rázně.
Čiší z něj touha po návratu na trávník. "Prvním cílem je pro mě pouhé běhání. V srpnu bych chtěl začít trénovat s mužstvem a v září hrát. Ale nechci to uspěchat. Poradím se s doktory," plánuje.
