Článek
František Rajtoral v posilovně v novém působišti v Gaziantepsporu.
Před odletem do Turecka jste říkal, že úplně nevíte, do čeho jdete. Jaká je realita?
Upřímně, shoduje se to s tím, co nám bylo vylíčeno před cestou. Všechno klape, jak má. Už máme bydlení, služební auto, můžeme se soustředit jenom na fotbal.
Kde bydlíte?
Jedná se o luxusní čtvrť, takové město ve městě. Jsou tu restaurace, kavárny, bazény. Nádherné bydlení deset minut od centra. Oba máme s sebou přítelkyně. Já jsem tady s přítelkyní Danem a Dan s přítelkyní Frantou... (směje se)
Máte za sebou dva zápasy v turecké lize. Jak na vás mužstvo působí?
Jelikož přišlo v létě třináct nových hráčů, tým si sedá. Ale musím říct, že má velkou kvalitu. Naposledy doma jsme sice prohráli, ale první Basaksehir jsme přehrávali, nedali jsme snad sedm tutovek.
Těšíte se na nedělní střet s Fenerbahce?
Strašně moc. Fenerbahce je v Turecku neskutečně populární, má milióny fanoušků. Hrál jsem proti nim s Plzní v Evropské lize, jenže tehdy to byl zápas bez diváků. Teď to bude pořádný hukot.
Turečtí fanoušci jsou fanatičtí. Už jste to pocítil?
Turecký fanoušek je především hlasitý, bouřlivý. I když jsou jich v hledišti jen tři tisíce, jako teď u nás, vypadá to, že je jich plný stadión. Navíc příště už bychom měli hrát na novém stadiónu, který je kopií arény Bayernu Mnichov. Jen se sem vejde o něco míň diváků, asi jenom čtyřicet tisíc.
Zastavují vás často lidé ve městě?
Jelikož s Danem jsme docela bílí, jsme hodně vidět. Stává se, že nás zastavují, většinou v nákupních centrech. Chtějí fotku, podpis, prohodíme pár slov. Pokud to bude i dál v pozitivním duchu, bude to skvělý.
Dávají vám v klubu najevo, že si váží, co všechno máte s Kolářem za sebou?
Co jsem koukal na historii spoluhráčů, s Danem máme asi největší. Věřím, že se staneme i lídry mužstva. A povede to k tomu, abychom společně vyhrávali.
Gaziantep leží blízko od hranic se Sýrií, kde se válčí. Nemáte obavy?
Strach vytvářejí jenom média. Když v tom, v uvozovkách, nebezpečném místě člověk je, zjistí, že je tak klidné, jako nikde jinde. Navíc Turecko má tak mocnou armádu, že tady si skoro nikdo nic nedovolí. Takže obavy nemám, ve městě panuje normální život. Gaziantep je rozlohou i co do počtu obyvatel dvakrát větší než Praha, takže jsou tu i obchodní domy... (směje se)
Tato část Turecka je silně muslimská. Je to cítit?
Mešity stojí na každém rohu, několikrát za den jsou slyšet modlitby. Ostatně místnost na modlení máme i v klubu. Zatím jsem tam ale nikoho neviděl. Před týdnem tu slavili svátek oběti, podřezávali a obětovali berany. Celé je pak rozdávali chudým lidem.
Byl jste rituálu přítomen?
Obchody byly zavřené, rituály probíhaly na ulicích. Nešlo to nevidět. Napoprvé to vypadá drsně, jenže když si člověk uvědomí, že v Česku chodí na porážku krávy a ovce, na jatka je převážejí ve stísněných prostorech... Je to prostě další životní zkušenost.
Sledujete na dálku, jak se daří Plzni?
S kluky jsem v kontaktu, sleduju je. Potěšili mě v poháru s AS Řím i teď v lize s Karvinou. Na Viktorku nikdy nezapomenu, byly to tam fajn roky. Sešla se skvělá parta lidí. Pěkně to do sebe zapadlo, byla z toho vynikající éra. Teď ale nastal čas otočit stránku. I když číslo dresu mám pořád stejné. Sedmadvacítku jsem chtěl, byla volná, tak jsem po ní hned sáhl. V Plzni mi nesla štěstí, snad mi ho přinese i v Turecku.
V Plzni byla specifická kabina. Nestýská se vám po ní?
V Plzni je to výjimečné, v takové míře to asi nikde na světě není... (směje se) Jsem mile překvapený, že v Gaziantepsporu je to taky hodně na pohodu. V zahraničí to leckdy bývá silně individuální, hráči po tréninku jedou domů, společná kafíčka se nenosí. Tady se chodí, kluci nás neustále zvou. Je to tady takový rodinný klub.
Jak se srovnáváte s vedry, která v této oblasti nadále panují?
Vedro je tu pořád, mezi pětatřiceti až čtyřiceti stupni. Přestože na předpovědi pořád hlásí, že bude zataženo, ráno se probudím a nejbližší mrak je v Istanbulu. Na psychiku je ale pozitivní probouzet se do sluníčka.
