Článek
Už v šestnácti odešel do Nizozemska, v PSV Eindhoven působí dodnes, přesto mu na jaře po vypuknutí koronavirové pandemie nebylo lhostejné, co se odehrává doma. V Uničově, kde se narodil a který byl jedním z nejvíce zasažených míst v republice, stejně jako v Uherském Hradišti, kde fotbalově vyrůstal a odkud se vydal do fotbalového světa.
Přitom žádné velké proklamace, žádná gesta a humbuk.
„Rozhodl jsem se podle svého srdce a podpořím celkovou částkou 500 tisíc korun českých nemocnici v Uherském Hradišti a město Uničov. Věřím, že tyto prostředky pomůžou k tomu, aby se sehnalo potřebné vybavení pro lidi v první linii a celkovému uzdravení nás všech. Spolu to zvládneme!" napsal tehdy Sadílek na twitteru a půl milionu rozdělil mezi nemocnici v Uherském Hradišti a Uničov.
Už z domova, protože v Eindhovenu dostal povolení, že se po přerušení a předčasném ukončení nizozemské ligy může vrátit na Moravu a tam se připravovat a trénovat individuálně po dobu, dokud nařízená karanténní opatření nepominou.
„V Holandsku byla tehdy pandemie na vrcholu a den co den jsme měli před očima nejvyšší čísla nakažených. Byl jsem proto rád, že jsem mohl za rodinou do Česka. Do Holandska jsem se vrátil v květnu, kdy jsme zase začali s přípravou, ovšem přípravou hodně omezenou. Na tréninku jsme se nesměli přibližovat k trenérům ani členům realizačního týmu, striktně zakázány byly souboje."
Český záložník Michal Sadílek dal při svém druhém startu v nizozemské lize premiérový gól a hned pomohl svému týmu k vítězství.
I proto zažíval reakce na svůj počin z první ruky. Stejně jako uznání a díků, kterých se mu dostávalo.
„Nechtěl jsem být jen placený za to, že sedím doma a nehraju. V Eindhovenu nám sice ubrali nějaká procenta z platu, ale byl jsem rád, že jsem mohl pomoci. Zvláště, když jsem se pak jak z nemocnice, tak z Uničova dozvěděl, že peníze použijí na smysluplné věci a v boji s koronavirem jim pomohou," skromně přiznává mladý fotbalista a přidává, že by pomoc nabídl znovu.
„Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet, jsem otevřený všemu. Když uvážím, že to má smysl, jdu to toho zase," říká Sadílek zaskočený tím, že ho místopředseda hnutí Starostové a nezávislí Petr Gazdík za darování peněz navrhl na medaili Za zásluhy.
„Potěšilo mě, když mi volal, že mě nominoval na tuhle cenu, ale pro medaili jsem to nedělal. Ani o tom nechci mluvit, protože o tom rozhodují jiní lidé," nedovede si mladý fotbalista dost dobře představit, že by právě on státní vyznamenání získal a zařadil se k Čáslavské, Navrátilové, Hlinkovi, Jágrovi, Panenkovi a dalším velkým postavám českého sportu.
Přitom ze Sadílkových slov a hlavně činů je patrné, že nežije ve fotbalové bublině, má otevřené oči a vnímá, jak se situace v boji s koronavirem vyvíjí v Nizozemsku i doma. A ve fotbalovém prostředí rovněž. „V Holandsku se přísně dbá na dodržování rozestupů mezi lidmi. Hlídá se to a porušování se pokutuje.V klubech jsou roušky povinností, a i když není nic příjemného je nosit, víme, proč je máme a proč musíme nařízení dodržovat," vykládal Sadílek na srazu české reprezentační jednadvacítky, jak to chodí v Nizozemsku.
Michal Sadílek po zápase svého Eindhovenu.
„Našly se i kluby, které se brání uvolňování svých hráčů pro reprezentační srazy. Zvláště, když se má hrát v zemích označených za rizikové. Teď to byl případ holandské jednadvacítky, na kterou čeká v pátek utkání v Bělorusku, kde je to všelijaké jak s politickou, tak hygienickou situací. Feyenoord třeba své hráče uvolnit odmítl, stejně jako bundesligové Brémy, za které hraje Nizozemec Chong. A třeba legionáři z Jižní Ameriky nesmí opustit Evropu vůbec."
