Pekhart otevřeně o půlroce v Turecku: Chtěli po mně, abych trénoval jen na padesát procent!

Jaké bylo přijetí v Legii?

Předně musím říct, že návrat do Legie je to nejlepší, co se mohlo stát. Přijde mi, jako bych ani neodešel. Přivítání se všemi lidmi z klubu i s hráči bylo moc hezký. Kádr je z pětadevadesáti procent stejný jako v létě. Změnil se jen trenér a pár členů realizačního týmu. První zápas jsme hráli teď o víkendu venku, při domácím utkání možná bude i přivítání s fanoušky.

Litujete zpětně vy i klub, že jste se v létě rozešli?

Kdyby nenastaly jisté okolnosti, nikdy bych z Legie neodešel. Zkrátka jsme se nedohodli na nové smlouvě. Byla to zvláštní situace - oni nechtěli, abych odešel, ani já jsem nechtěl jít pryč. Nakonec se mi po měsíci a půl ozval sportovní ředitel Legie, jestli bych se přece jen nevrátil. Jenže bylo už pozdě.

Proč?

Nabídl mi kontakt, který bych akceptoval, byl jsem ale už v Turecku na zdravotní prohlídce. Vedení Gaziantepu jsem dal slovo, nebylo cesty zpátky. Navíc už jsme se s rodinou z Varšavy odstěhovali. Teď nastal čas pro obě strany věci přehodnotit. Jsem rád, že všechno takhle dopadlo. Od chvíle, kdy jsem rozvázal smlouvu v Gaziantepu, byla pro mě jasná priorita Legia. Ostatně, po celou dobu působení v Turecku jsem byl v kontaktu s kabinou, s lidmi z klubu i s trenérem Runjaicem. Nabádali mě, ať se vrátím.

Jaké zásadní důvody stály za vaším předčasným koncem v Gaziantepu?

Jeden byl typický pro Turecko. A sice peníze. Od Gaziantepu jsem dostal finančně hodně zajímavou nabídku. Pochopitelně jsem si zjišťoval věci kolem klubu, o platební morálce a tak. Vypadalo, že na turecké poměry v Gaziantepu všechno funguje dobře. Jenže...

...když jste dorazil, realita byla jiná?

Bohužel ano. Brzy jsem se dozvěděl, že v uplynulé sezoně nedostali hráči čtyři měsíce výplatu.

Dluží vám?

Při rozvázání kontraktu jsme se domluvili na termínech splátek. Nepřišla žádná, předal jsem tedy případ k arbitráži FIFA. Dostal jsem potom zprávu od právníků Gaziantepu, že by se záležitost nyní měla řešit.

A další důvod konce v Turecku?

Byl jsem zvyklý na standardy trénování, na zázemí. V Gaziantepu je toto jinde. Bylo mi řečeno, že stavějí tréninkové centrum, které bude srovnatelné s tím, které má Legia. Po příletu mi trenér řekl, že pokud vůbec nějaké bude, tak za několik let. V tomto směru tam nebylo nic. Nemohl jsem se s tím sžít. Pro mě jsou důležité podmínky, ve kterých pracuju, servis pro hráče. Působil jsem vždycky v klubech, kde bylo toto na vysoké úrovni. V Gaziantepu se jednalo o krok zpátky.

Tréninková hřiště byla špatná?

Nešlo dát přihrávku na dva metry. Povrch byl jako beton. Ráno jsem nemohl skoro chodit. Takové problémy jsem nikdy neměl. Fyzioterapeuti mi sdělili, že tohle je běžné, že tento problém má každý hráč.

Pomohli vám nějak?

Nabídli mi obstřik, injekci do zad. Když jsem se zeptal, jak problému předejít, jejich odpověď mě šokovala. Prý mám obecně trénovat na padesát procent. Do doby, co budu hrát fotbal, nemůžu fungovat napůl. Tohle je pro mě nemyslitelné. Do posledního dne kariéry budu dělat všechno na sto procent. Funguju tak odmala. A tam mi najednou říkali, že mám trénovat jinak. Nemohl jsem se s tím identifikovat. Mohl jsem v Turecku dva roky sedět na lavičce a vzít všechny peníze, ale nestálo mi to za to. Chtěl jsem se okamžitě vrátit tam, kde mi to vyhovuje po všech stránkách. A byl tam ještě jeden důvod.

Mimofotbalový?

Ano, bydlení. Gaziantep má sice přes dva miliony obyvatel, ale stojí tam jen jedna nová rezidence, kde bydlí všichni hráči. Jinak není kde. Vzali mě na prohlídku bytu. Zrovna do toho, kde Franta Rajtoral udělal před šesti lety, co udělal (pozn. - bývalý obránce Plzně spáchal před šesti lety při angažmá v Gaziantepu sebevraždu). Od té chvíle jsem nechtěl zůstat. Nejednalo se o fotbalovou věc, ale na mě měla nepříjemný dopad. V ten moment jsem věděl, že s tureckou štací je konec.

Můžete si blahořečit, že skončila. V pondělí nad ránem zasáhlo Turecko silné zemětřesení s tisíci obětmi. Epicentrum bylo 30 kilometrů právě od Gaziantepu...

Hned jsem kontaktoval Matěje Hanouska, který za Gaziantep hraje, jestli je v pořádku. Odepsal mi, že má doma prasklou zeď a popadala mu světla. Bylo to prý strašné. Je dobře, že už tam s rodinou nejsme.

Měl jste, kromě Legie, jiné nabídky a možnosti?

V létě mi volal trenér Plzně Bílek. Byl jsem tomu docela nakloněný. Proběhl telefonát s mým manažerem, potom záležitost vyšuměla. Postupem do Ligy mistrů si Viktorka pomohla, ale tenkrát její finanční situace nebyla dobrá. Co jsem skončil v Gaziantepu, byli jsme v častém kontaktu s panem Peltou. Kdybych se rozhodl pro Jablonec, určitě bychom se domluvili. Máme spolu dlouhodobě dobré vztahy. S jiným českým klubem jsem nejednal.

Naposledy jste byl v herní permanenci v listopadové přípravě české reprezentace proti Turecku. Připravoval jste se poté individuálně?

Několik týdnů jsem trénoval sám v Praze, potom s béčkem Jablonce. Hrával jsem před lety s jeho trenérem Benjaminem Vomáčkou. Neměl s tím žádný problém, za což mu děkuju. Obrátil jsem se s prosbou k trénování i na další české kluby, odezva byla spíš chladná. Ale nic jim nevyčítám, nechtěly jít do rizika, že bych třeba někoho zranil.

Jste dostatečně kondičně připravený na polskou ligu?

Zimní příprava byla náročná, běhali jsme kolem přehrady. Vzpomínal jsem na moje tehdejší působení v Jablonci pod trenérem Komňackým. Také za něho jsme tam kroužili. Fyzicky jsem na tom dobře, pochopitelně ale musím dohnat zápasovou kondici.

Ke vstupu do Klubu ligových kanonýrů vám chybějí dva góly. Je pro vás přítomnost ve vybrané společnosti velkou motivací?

Tohle je jedna z věcí, kde peníze jdou stranou. Pro mě je vstup do Klubu kanonýrů velkou motivací. Když jsem měl v Legii úspěšné období, starší dcera z toho ještě neměla rozum. Teď už fotbal dost vnímá. Chci, aby mě viděla na hřišti, aby měla zážitky. Přeju si, aby byla u toho, až dám stý gól a já ji po zápase mohl vzít na hřiště.