Nejlepší střelec norské ligy Ondrášek: Život mi dal druhou šanci. V Čechách bych jako fotbalista skončil

Vyhrát hned v první sezóně na zahraničním angažmá krále střelců, to je fantazie. V lize jsme skončili čtvrtí, ale ještě před sebou máme finále Norského poháru, které se hraje 25. listopadu. Za soupeře máme druholigový Hodd a bylo by krásné sezónu zakončit trofejí.

Ono je to zrádné. Ve druhé lize jsou asi dvanáctí, ale v semifinále porazili 3:1 Brann Bergen. Pohár je tady hrozně prestižní, dokonce mi někdo říkal, že ho berou víc než vítězství v lize. Hraje se na národním stadiónu v Oslu pro 25 tisíc lidí, bude plno.

V prvním kole jsem nehrál od začátku, na hřiště jsem šel v 57. minutě. Za tři minuty jsem dal jediný gól zápasu a od té doby hraju pořád. Na lavičce jsem začal jen třikrát za celou sezónu.

Akorát, že u nás po sezóně končí. Je tu čtyři roky, měl úspěchy, ale chce jít jinam. Oznámil to už začátkem září. Nás by měl převzít dosavadní asistent Christensen a k němu přijde nový asistent. Je to Angličan, který pracoval v Manchesteru City. To má ale smůlu, protože já fandím Manchesteru United (úsměv).

Dobře poskládaný. Šanci dostává hodně mladých kluků. Prioritou jsou hráči z Norska, k tomu dva Švédi, finský stoper Koppinen dělá kapitána. A pak tu máme dva reprezentanty Senegalu. Ale jeden z nich, střední záložník Kara bohužel končí, podepsal smlouvu v Genku.

Říkám, že je to malej zázrak. Já byl letos v zimě týden po operaci zlomeného prstu na ruce. Deset dní na to přijeli zástupci Tomsö a za tři hodiny mi volal pan Kotrba (generální manažer Dynama), že se dohodli. Za dva dny jsem byl v Norsku. Přitom mě lidi z Tromsö neviděli ani jednou naživo. Dozvěděl jsem se, že šest lidí z klubu sedělo u počítače a koukalo na sestřih mých zápasů. Rozhodli se, že mě chtějí, přiletěli a dohodli se.

Věděl jsem, že je to šance, kterou musím chytnout za pačesy. Dal jsem gól hned v prvním zápase, to mi pomohlo. A jinak? Když jsem přišel, anglicky jsem uměl jedno sprostý slovo a pozdravit. Ale všichni se mi snažili pomoci. Navíc mě si na facebooku našel jeden Čech, který tady žije. Stali se z nás kamarádi. On bydlel pět let v Anglii, strašně mi tady pomohl a pomáhá.

Je to jedno z nejhezčích míst, které jsem v životě viděl. Město leží na malém ostrově, které je se zbytkem spojeno dlouhým mostem. Jsou tu věci, na které si člověk musí zvyknout. V létě jsme měli asi dva měsíce jenom den, teď je zase tma od tří odpoledne. V prosinci a v lednu bude tma pořád. Já budu v prosinci doma v Čechách a v lednu to snad nějak přežiju.

Nejsou tady žádné holomrazy, maximálně tak minus deset. Sněhu je hodně, proto máme hřiště s umělou trávou. Letos třeba byla chumelenice koncem května, teď už tady taky nasněžilo. Nějakých patnáct centimetrů, ale minulý rok ho prý touhle dobou bylo víc. Sníh je tu většinou od listopadu do března, v létě bylo hezky snad jen čtyři dny, ale jinak tu prý trvá léto tři týdny. Znamená to tak patnáct nad nulou.

Mně chladno nevadí, radši hraju v pěti nad nulou, než když je třicet. Ale kluci ze Senegalu jsou někdy tak zachumlaní, že jim vidíte jen oči (úsměv).

Většinu ho trávím s českým kamarádem. Říkám, že je to anděl, který mi spadl z nebe. Občas zajdu se spoluhráči do posilovny nebo na tenis, nebo se jdeme podívat po krámech. Auto nemám, všechno je blízko. Na stadión to mám pět minut pěšky.

Na rovinu jsem jim řekl, že jsem měl problémy s automaty a kouřil jsem. A že v Norsku začínám novou kapitolu svého života. Jsem za tuhle šanci hrozně rád. Kdybych zůstal v Čechách, tak jsem jako fotbalista asi už moc dlouho nevydržel.

Doma jsem nebral velké peníze a těžko se z toho dalo dostat. Vedení Dynama se mi snažilo pomoci, jenže já je bohužel někdy zklamal. Nebyl jsem alkoholik, ale kouřil jsem a k tomu občas hraní. Zabíjelo mě to. Nemůžete hrát fotbal, když jdete na hřiště a přemýšlíte, komu co vrátit a komu nevrátit. Kdyby to takhle dál pokračovalo, dal bych svojí kariéře půl roku.

Dostal jsem se z toho. Beru to tak, že mi dal život druhou šanci. Za dobu, co jsem tady, jsem neměl cigaretu, nehrál jsem automat. Když jdeme s klukama na večeři po zápase, dáme si dvě piva a jdeme domů. Děkuju agentovi Emilu Kovarovičovi, že mě sem dostal, kamarádovi Milanovi, který si mě tady našel a všem svým blízkým.

U nás ve vesničce Kadov, kde bydlím, budu s rodinou. A když pojedu do Budějovic za těmi opravdovými kamarády, kteří mi zůstali, dáme si pivo a tím to skončí. Nebojím se. Všechno je o vůli a já už ji mám pevnou.