Článek
Jaké bylo první zahraniční angažmá vaší kariéry?
Upřímně, moc jsem nevěděl, do čeho jdu. Začátky vůbec nebyly snadné. Nová řeč, noví spoluhráči. Ale pomáhalo mi, jak ohromně v pohodě všichni v klubu byli. Měli jsme široký realizační tým a každý se mohl přetrhnout, aby mi pomohl. Když jsem viděl jejich přístup, tak jsem si říkal, že jsem udělal dobře.
Při lednovém odletu jste tedy měl obavy?
Měl jsem předsudky. Dost lidí si myslí, že jsou tam jen muslimové, teroristi a pasou se tam ovce či krávy. Ale realita je totálně odlišná. Baku je nádherné město z mramoru, nechybějí luxusní mrakodrapy. Peníze z ropy jsou vidět na každém kroku. Zároveň na člověka dýchá v uličkách starého města historie. Život v Baku byl prostě super. Promítl se do toho určitě i fakt, že jsem pravidelně hrál. Z šestnácti možných jsem odkopal patnáct zápasů. Kdybych seděl na lavičce, možná bych v takové euforii nebyl.
Ázerbájdžán je soupeřem Česka v kvalifikaci MS, doma s ním Jarolímův výběr jen remizoval. Jaká je vůbec kvalita tamní ligy?
Ve srovnání s českou jsou někteří hráči individuálně lepší. Rychlých kluků, šikovných s míčem je tam hodně. Ale zase chybějí takoví ti poctiví běhaví hráči. A až na Karabach a Gabalu zaostávají mužstva i takticky.
Něftči, kde jste působil, skončilo v osmičlenné soutěži nakonec předposlední. Váš Liberec také bojoval o záchranu. Jak by dopadla vzájemná konfrontace?
Bylo by to hodně vyrovnané. Ale pokud by došlo na měření třeba v rámci pohárové Evropy, Liberec by postoupil. Týmovostí, odpovědností. Na tenhle aspekt by většina týmů z Ázerbájdžánu dojela. Ale kdyby na utkání dorazil skaut, který by měl vybrat jednoho nebo dva hráče, nejspíš by vybral někoho z Ázerbájdžánu.
Fungovaly bez problémů vztahy v kabině? Je běžné jako v Česku, že si fotbalisté zajdou na společnou večeři nebo na kávu?
Tamní kluci na to moc nejsou. Trenér si při hodnocení sezóny stěžoval, že mu chybělo víc společných akcí. Byli jsme rozdělení na dvě skupiny, ale nebyly mezi námi rozbroje. To v žádném případě. Zahraniční hráči včetně mě a Pavla Dreksy si chodili po zápase sednout. Navíc se do všeho promítalo i pravidlo o omezení počtu cizinců, kterých může hrát jen šest, nás ale bylo deset. Byla to největší konkurence, jakou jsem kdy zažil.
Jak se to projevovalo?
Když jsme byli při tréninku rozhození, hrál na mě můj největší rival. Venezuelan Castillo, urostlý, tvrdý černoch. Šel z něj strach. Mezi cizinci se to pěkně mydlilo. Byla to velká škola, viděl jsem, jak se bojuje o místo v základu. Ale kvalitní domácí kluk měl místo jisté, takže mnohdy jeho nasazení v přípravě nebylo takové.
Překonal jste i jazykovou bariéru?
Docela rychle. Učil jsem se pomocí knih i různých aplikací v mobilu a v počítači. Hodně jsem mluvil přímo se spoluhráči. Úředním jazykem je sice ázerbájdžánština, ale osmdesát procent lidí mluví rusky. Přímo v Baku je člověk bez znalosti ruštiny dokonce považovaný za burana. U týmu je navíc tlumočník, který všechno překládá do angličtiny. Ale poslední měsíc už jsem ho nepotřeboval. Trošku horší to bylo, jen pokud jsem vyrazil někam mimo město, tam se rusky nemluví.
Měl jste příležitost poznat celou zemi?
Šest klubů z první ligy sídlí v Baku, takže s klubem jsme se za město dostali minimálně. Ale snažil jsem se cestovat s přítelkyní, nebo když dorazili kamarádi z Tuchlovic. Deset minut od Baku člověk potkává děti na oslovi, kluky pasoucí krávy. Třicet minut od města jsou krásné pláže u moře. Byli jsme u nejvyšší hory Ázerbájdžánu, navštívili klasickou vesnici, postavenou z kamenů. Mnozí z místních nikdy nebyli ve městě. Kontrasty jsou tam obrovské.
Nekoukali na vás lidé na venkově s despektem?
Vůbec. Až jsem to nechápal. Všichni jsou strašně ochotní. Pokaždé, když místní zjistili, že jsme cizinci, mohli se přetrhnout, aby nám pomohli. Když jsem neznal cestu, zašel si se mnou místní klidně deset minut, jen aby mi pomohl. Při jednom výletu k moři jsme potkali rybáře, s nímž jsme se dali do řeči. Za čtyři hodiny chytil dvě ryby, které nám dal k večeři. A pozval nás domů, abychom poznali jeho ženu a rodinu, povyprávěli o tradicích. Nešlo přitom o žádnou vypočítavost, nic za to nechtěl. Neumím si představit, že v Česku potkáte Ázerbájdžánce a vezmete je domů. Chování lidí na mě udělalo obrovský dojem.
Podle statistických údajů je většina lidí v Ázerbájdžánu muslimského vyznání. Promítalo se vám tohle do života?
Trošku jsem se toho bál. Pětadevadesát procent obyvatel je muslimů, ale z nich jen pět procent ortodoxního vyznání. V týmu jsme měli jediného ortodoxního. Čekal jsem, že všude budou zahalené ženy, ale za čtyři měsíce jsem jich potkal asi jen šest. V Baku jsou normálně diskotéky, lidi se chodí bavit. Alkohol je běžně dostupný. Co jsem zjistil od místních, tak jiné islámské země nemají Baku moc v lásce. Je to něco jako Las Vegas muslimského světa. Takové město hříchu... Tvrdí, že je to skvrna na islámském náboženství.
V Ázerbájdžánu jste byl jen na hostování, ještě rok máte platný kontrakt v Liberci. Máte tušení, jaká bude vaše budoucnost?
Už se to řešilo. V Něftči zůstává stejný trenér, poslední den před odjezdem domů jsem s ním měl pohovor a řekl mi, že o mě stojí. Bude ale záležet na domluvě se Slovanem. Na rovinu mi totiž řekl, že klub žádnou enormní částku nezaplatí. Neradi kupují hráče pod smlouvou. Snaží se hledat spíš takové, kteří přijdou jako volní.
