Článek
Máte za sebou šest týdnů u druholigového ruského týmu Kubaň Krasnodar. Jak hodnotíte dosavadní přípravu? Je hodně specifická, protože přípravné období trvá až čtrnáct týdnů, zatímco u nás je to osm. Mužstvo nedostalo individuální plány, hráči byli na startu nepřipravení, měli nadváhu. Takže jsme naše plány museli redukovat, ale zásadně to přípravu nenarušilo.
Příprava už byla nachystaná. Chtěl jste její obsah měnit? Věděl jsem, že jsou připravené tři tréninkové tábory. První v horách, druhý v Turecku, třetí v Blšanech. Místa pobytů měla logickou návaznost. Je to směřováno ke startu v poháru příští týden v Petrohradu, kde budou podmínky hodně blízké těm, které vládnou v Česku.
Je v silách kádru naplnit úkol vedení v podobě návratu do nejvyšší ruské ligy? V týmu jsou reprezentanti z Bulharska, z Bosny a Hercegoviny, Brazilec, další čtyři zahraniční hráči, vytáhli jsme čtyři mladíky. Skladba je v pořádku. Těžko ale odhadnout, jestli máme na postup. Tohle je pro mě velká neznámá. Nedokážu říct, jakou sílu mají ostatní mužstva.
Jací jsou ruští hráči? Být v Česku tolik soustředění, to by bylo řečí. Tam nejsou problémy. Vědí, že když je budou dělat, mohou rychle skončit a těžko by hledali nové angažmá. Fotbal je pro ně dobrý způsob zabezpečení. Když řeknu, že hráče nechci, tak končí. Tečka. U nás by bylo deset schůzek s trenérem, manažeři by volali prezidenta... Z pohledu disciplíny je to určitě lepší než v Česku. Tady odtrénují a jdou domů. Ještě brblají, když je někdy společný oběd, že už by mohli být doma. Všechno je krásné, v podstatě akorát ten fotbal jim život trošku kazí. Někdy to tak u nás na mě skutečně působí. Ale neříkám, že je to pravidlem.
Už jste mapoval soupeře v druhé lize? Jednou jsme v Turecku hráli s týmem, s nímž bychom měli bojovat o postup. Remizovali jsme. Ale mělo by tam být ještě dalších pět adeptů na postup. Teprve budu soutěž poznávat. Je hodně specifická. Začínáme poslední březnový víkend. Celkem hrajeme dvaačtyřicet zápasů. Jsou tam obrovské přelety, časové posuny. Nebude to jednoduché skloubit.
Není pro vás, bývalého trenéra reprezentace a Sparty Praha, druhá ruská liga málo? Vůbec ne. Myslím, že v některých směrech má stejnou úroveň jako naše první liga. Těžko to lidem vysvětlíte, když neznají podmínky. My to pořád bereme tak, že je to Rusko... Ale je to ohromná výzva. Kdy se člověk dostane k takovým zkušenostem, do takových míst, navíc prostřednictvím práce, která vás baví. A fotbal je přece všude stejný.
Zahraniční trenéři v Rusku až na výjimky vyhořeli. Zvažoval jste i tento aspekt? Jde o oboustranné riziko. Vlasta Petržela tam udělal naší trenérské škole velké jméno. Jorge, Scala, Hřebík, všichni skončili brzy. Je to velká země, mnoho trenérů. Řekl bych, že se to blíží Česku, kde se trenéři střídají častěji než na Západě. Na Východě to lítá jak papíroví čerti.
Není to hazard se jménem? Naše práce je sama o sobě riskantní. Vždy to odnese trenér. U nás se pořád debatuje, jestli je trenér dobrý nebo špatný. Ale správně platí, že je úspěšný nebo neúspěšný. Já to neberu jako degradaci. Mám tam lepší podmínky než v některých klubech v Česku. Když k tomu přičtu situaci v českém fotbale... Na jednu stranu je možná dobře, když člověk odejde.
Takže i úplatkářské skandály v české lize vám usnadnily volbu? Přispěly k rozhodnutí jít do Ruska. Co se teď děje v našem fotbale, je nepříjemné. Hlavně je mi to líto kvůli lidem, kteří chodí na fotbal. Ten ztratil důvěru. To je nejhorší. Jak ji budete získávat zpátky? Čím?
Bude valná hromada... Ano. Teď je historická šance oživit fotbal novými tvářemi a zprůhlednit ho tak, aby získal tvář. Jenže jak to sleduji, vypadá to, že vše zůstane při starém.
Cítíte to tak, že lidé v současném vedení a s nimi spojení by už neměli kandidovat? Rozhodovat budou delegáti. A je otázka, jestli budou chtít změnu. Jsem však skeptický, vidím v tom zkostnatělost. Někteří ti lidé nechtějí změny.
Jedním z kandidátů je Ivan Hašek, váš bývalý spoluhráč. Nejde o to, jestli je to spoluhráč. Je to chytrý kluk, má mezinárodní i celkový přehled, pohybuje se v podnikatelských sférách. Bylo by správné, kdyby kandidovali i další takoví. Určitě by měli názor před valnou hromadou vyslovit lidé z podnikatelských sfér, kteří fotbal sponzorují. Aby řekli, co je pro ně důvěryhodnější, perspektivní...
Vraťme se ke Krasnodaru. Jak vlastně probíhala jednání? Kontaktovali mě, než sestoupili. Nečekal jsem, že se ozvou znovu. Jednání trvala tři týdny.
Proč jste odmítl zajímavěji vyhlížející nabídky z Beiry Mar, CZ Bělehrad i Legie Varšava? Vždy jsem narazil na nějaký problém. Předesílám, že ne finanční. Do Beiry Mar jsem nechtěl ani letět. Jel jsem tam spíše ze slušnosti. Byl tam odvolaný třetí trenér za pár měsíců. Na letišti čekal určený asistent. To je jako když vám někdo cizí vybere ženu pro manželství. I v Legii byl problém s realizačním týmem. V Bělehradě vybíralo představenstvo z více adeptů.
Objevily se informace, že byla možnost trénovat Jižní Koreu. Jak reálné to bylo? Mluvil jsem s viceprezidentem jejich fotbalového svazu. Chtěli mě poznat osobně, tak jsme se sešli v Anglii a strávili společně půl dne. Bylo to hodně lákavé. Ale už jen to, že se o mně mluví na takové úrovni, je pozitivní.
Proč jste Krasnodaru kývl? Rozhodly sportovní ambice, touha po okamžitém postupu. Mužstvo zůstalo pohromadě, nikdo neodešel. Jsou tam slušní hráči, chtějí se porvat o první ligu. Vědí, že když se bude hrát dva roky druhá liga, bude to o něčem jiném. Klesnou kontrakty, rozpočet bude nižší.
Jak přijala vaši volbu rodina? Radili jsme se, jestli to vzít. Ale manželka i dcery to chápou. Je to zajímavá nabídka, i když znamená odloučení. Ale čas se najde, vždyť z Krasnodaru jste za dvě a půl hodiny ve Vídni.
Platí stále, že Rusko automaticky znamená obrovské příjmy? Kluby v druhé lize mají srovnatelné prostředky jako u nás v první. Spousta jich je ale vynaložena na cestování, na soustředění. Určitě je to o větších penězích. Ale jsou zasloužené. Je tam větší konkurence, větší dřina. Alespoň já to tak vidím. Není co závidět.
Vztahuje se to i na trenéry? Záleží na klubu. Někde je to nadstandardní. V mém případě to bylo normální.
V Příbrami jste byl jako sportovní ředitel. Táhlo vás to hodně zpět na lavičku? Neměl jsem potřebu, že bych někam telefonoval a nabízel se. Buď vás někdo chce, nebo ne. Ale táhlo. Trénování je zdravá droga, adrenalin. Tělo už to potřebovalo, tu nervozitu, to mrazení. Podílíte se přímo na vývoji hráčů, výkonu mužstva.
Můžete poznatky z pozice sportovního ředitele využít i nyní? Některé věci organizačního rázu nefungovaly, snažíme se to zlepšovat. Čekají ode mě názory, jistý způsob poradenství. Je výhoda, že mám zkušenosti coby sportovní ředitel.
