Blíží se konec. Bordeaux už mi smlouvu nenabídne, tuší záložník Plašil

Předchozí kouč Eric Bedouet mi dával víc prostoru. Nový Paulo Sousa už ne. Celý zápas jsem odehrál začátkem března doma s Montpellierem. V dalších jsem buď jen seděl na lavičce, nebo nastoupil na pár minut, naposledy s Marseille na tu poslední. Je to realita, se kterou se musím vyrovnat.

Nebavili jsme se o tom. Je tu nějaké tři týdny, blíží se závěr sezóny a mně končí smlouva. Pro mne i pro klub je teď podstatné skončit v tabulce co nejvýš.

Zbývá sedm kol, ve hře je ještě 21 bodů, a to je pořád hodně. Nás čekají těžcí soupeři, jako Lyon, St. Etienne, Lille, končíme v Caen. Je o co hrát. V první řádě chceme pojistit záchranu a zkusit to ještě i do evropských pohárů. Takové zápasy by si chtěl zahrát každý fotbalista. Vyřazení se Slavií je tu považováno stále za velké selhání.

V to věří každý fotbalista, ale bude záležet na rozhodnutí trenéra. Já makám pořád naplno.

Takhle se na svoji situaci nedívám. Noví majitelé klubu a nový kouč mají svoje představy, kam klub posunout. Už nyní v podstatě dochází k přebudovávání mužstva. Příležitost dostávají mladí hráči, trenér si chystá postupně tým na novou sezonu, která by měla odstartovat novou éru klubu. Příležitost chce dát všem, aby viděl, s kým může počítat. Podle mne tu zůstane jen pár zkušených borců, na kterých hru postaví. I z tohoto pohledu je logické, že nehraji. V sedmatřiceti letech už nejsem perspektivní. Alespoň si to myslím.

Na 99,9 procent ano. Nikdo se mnou nemluvil, nic mi nenabídl a já tu nejsem od toho, abych se ptal. To mi nepřísluší. Navíc konec sezóny je relativně ještě daleko.

Tomu nic nenasvědčuje, nečekám to. Bylo by to překvapení, ale nezastírám, že příjemné.

Z nových majitelů klubu a lidí, kteří přišli, zatím ne. A nevím, jestli mají něco takového v plánu.

Nepřemýšlím o tom. Bude samozřejmě záležet i na mně, co budu chtít dělat, jestli ještě hrát nebo už ne. Opravdu svoji budoucnost ještě neřeším.

To je prakticky jistota.

Nějaká okénka, co bych mohl dělat, existují. Může přijít ještě nějaká nabídka, abych někde hrál, nebo třeba dělal něco jiného kolem fotbalu. Samozřejmě může nastat situace, kdy z fotbalu úplně odejdu. V tuhle chvíli skutečně nejsem rozhodnutý pro žádnou variantu. Všechno nechávám otevřené.

To určitě ne (smích). Dobré víno si občas dám, snad mu i trochu rozumím, ale vinařem nebudu, ani prodejcem vína.

Není... V zahraničí jsem většinu svého života, z toho skoro sedmnáct let ve Francii. Jsem tady zvyklý a spokojený. Domů jezdím rád, ale žít chci tady. Nemusí to být přímo v Bordeaux.

Oficiálně jsem konec ještě neohlásil, jen ten v reprezentaci po mistrovství Evropy 2016. Ale pořád několik kluků ještě hraje. Obdivuji je, Tomáše Hübschmana i Milana Baroše. Stále jsou pro Jablonec nebo Baník velmi platní. Klobouk dolů. Navíc se od nich mohou mladí kluci učit, pokud jsou pozorní. Z těch, co přišli do nároďáku o něco později, ještě pokračují Jarda Drobný a Honza Laštůvka, ale to jsou gólmani, u nich je dlouhověkost přeci jenom o něčem jiném. Hráči v poli trpí daleko víc, s přibývajícími léty cítíte každý trénink a zápas, ale láska k fotbalu tu bolest a únavu překoná. I já mám pořád chuť hrát, když tělo i hlava ještě fungují.

To byl jeden z nejsmutnějších okamžiků nejen mojí kariéry, ale nakonec převládl příjemný pocit, že jsme na šampionátu dobře reprezentovali a zanechali pozitivní dojem v celé Evropě.

Fotbal se změnil, ale já klukům věřím, že Euro zase vykopou. Trenér Šilhavý má Brücknerovu školu. Nemá tak kvalitní hráče, jako byli Nedvěd, Koller, Poborský a další, ale dokáže vytvořit dobrou atmosféru. Pravda, v Anglii to byl neúspěch, ale buďme realisté, kvalifikace pro nás začíná v červnu, a kluci mají na to, aby ji zvládli, a na šampionátu se může stát cokoliv. My jsme také nebyli v Portugalsku favority ve skupině s Němci a Holanďany a postoupili jsme až do semifinále. V Polsku 2012 nás všichni odepsali po první porážce 1:4 s Ruskem. Nakonec jsme skupinu vyhráli a až ve čtvrtfinále nás jediným gólem zastavil Ronaldo.

Beru za úžasné odehrát tolik utkání za národní mužstvo. Vždycky jsem přijel rád a snažil se odevzdat maximum. Těch gólů není moc, ale já nechodil na hřiště, abych střílel branky. Pamatuji si je všechny, třeba ten první v mém druhém utkání v přípravě s Bulharskem, nebo v kvalifikaci o Euro 2008, kdy jsme porazili v Mnichově Němce, dával jsem na 3:0. Dal jsem gól španělským mistrům světa v Granadě a Skotům v Glasgowě, kde nám remíza 2:2 otevřela cestu na Euro 2012... Hrál jsem na čtyřech evropských a jednom světovém šampionátu.

Jenže ten se mi nepočítá. Dával jsem míč od brankové čáry do malého vápna, kam nabíhali spoluhráči, ale gólman si balon srazil do brány. Mám alespoň asistenci (smích).

Velmi rád, tam jsem jako dorostenec začínal, probojoval se až do prvního mužstva, hráli jsme finále Ligy mistrů 2004, když jsme přešli například přes Real Madrid, Chelsea, Eindhoven, Lokomotiv Moskva. Ve skupině jsme Deportivo La Coruňa porazili 8:3, dal jsem gól. Ale titul a Francouzský pohár jsem vyhrál až s Bordeaux. Je za čím se ohlédnout...