Vana před výkopem, muka pro Manchester i kultovní chorál. Mikloško vypráví o West Hamu

Kvůli vytížení v Baníku Ostrava, kde pracuje jako šéf sportovního úseku, mu na návštěvu West Hamu nezbývá čas. Naposledy byl v Londýně minulou zimu. Kladiváři ho neustále zvou, možná vyrazí příští týden na odvetu proti Leverkusenu. „Bylo by to krásné,“ zmíní Mikloško.

Bude to boj, těžký dvojzápas. Když hrál West Ham v Praze finále Konferenční ligy s Fiorentinou, říkal jsem, že vyhraje, protože má v týmu víc českých hráčů. Měl dva a Fiorentina jednoho. Teď je to i kvůli zranění Adama Hložka na české kluky vyrovnané dva na dva, takže i já věřím, že šance jsou padesát na padesát. Doufám, že se bude rozhodovat až v odvetě doma na West Hamu.

Krásné. Byl jsem za nimi na Letenské pláni, která byla zaplněná. Bylo moc příjemné se tam ukázat, odpovědět na pár otázek, pozdravit fandy. Velice příjemným překvapením pro mě pak bylo, že jsem se tam setkal s bývalým spoluhráčem Ianem Bishopem, který teď žije v Americe. On se o mě po příchodu do Anglie staral, je to skvělý kluk. Jsme spolu v kontaktu, pořád se mě ptá, kdy poletím do Londýna, a říká, že tam za mnou taky přiletí.

Je hrozné, jak čas letí a když mi lidé říkají, že si pamatují můj debut nebo obecně dobu, kdy jsem tam chytal. Jsou podobně staří jako já, někdy i starší. Ale i mladí o mně vědí. Kultura je v Anglii jiná. Na fotbal tam chodí většinou otcové se syny, takže ti jim vyprávějí, kdo dřív v klubu hrál a chytal. Věřím, že jsem se jim vryl do srdcí a něco dokázal. Vždyť jsem tam jako hráč a pak trenér strávil skoro dvacet let. Krásných dvacet let.

Měl jsem v Baníku slíbeno, že když budu mít nabídku ze zahraničí, nebudou mi dělat problémy a pustí mě. Ta nabídka přišla. Ani nevím, kde na mě West Ham přišel. Phil Parkes, který je legendou klubu, už měl své roky i zdravotní problémy. Hledali brankáře a já byl jeden z těch, kteří mohli přijet na týdenní stáž.

Ano, řekli mi, že o mě mají zájem, ale vyskytly se problémy s pracovním povolením. Obíhal jsem úřady, trvalo to dva měsíce. V jednu chvíli jsem už ani nevěřil, že přestup vyjde. Ale vyšel.

Velmi těžké. Nemluvil jsem anglicky, cizinců v Anglii obecně moc nebylo. Já tam byl první Čech. Někteří mě vzali, ale někteří na mě koukali, co tam dělám. Časem se vše spravilo, ale musel jsem si svou pozici vydobýt. Týden po příletu jsem chytal první zápas a pak jsem osm let do brány nikoho nepustil (úsměv). Vynechal jsem za tu dobu jedno utkání kvůli trestu za vyloučení. Přístupem a výkony jsem si získal fanoušky, pak už bylo vše snazší. Dodneška nás s Philem Parkesem srovnávají a debatují, kdo byl lepší.

Ani ne. Na Západ jsem jezdil, věděl jsem, jak to tam chodí. Takže jsem nevěřil zdejší propagandě, že je tam vše kruté, špatné a že je tam chudoba a bůhví co všechno. Nebyl jsem překvapený. Samozřejmě i v Anglii byl tvrdý život. Ale lidé tam jsou hrdí na svou práci, myšlenkově jsou trochu jinde a každý ví, kam patří. Přirozeně jsem zapadl.

V té době jsme tady byli v určitých věcech dál. V rehabilitaci, péči o hráče, stravování. V Baníku jsme tehdy společně chodili na obědy, vše zařizoval klub. Ve West Hamu byla v kantýně jedna paní, která připravovala sendviče. To bylo vše. Kabiny byly jednoduché: dřevěná lavice, dva háčky, žádná omítka, cihly zvenku i zevnitř, jedna vana, sprchy. Měli jsme jednoho fyzioterapeuta, masáže neexistovaly. Do bazénu, vířivky nebo do sauny jsme mohli chodit do spřízněného hotelu.

Byli na to zvyklí. Ani rozcvička před zápasem neexistovala. Vzpomínám na Juliana Dickse, který to dotáhl až do anglické reprezentace. Ale jeho příprava? Půlhodiny před zápasem si napustil horkou vanu, sedl si do ní a prohřál se. Pak se trochu osušil, vzal si štulpny a trenýrky, triko si hodil přes rameno a navlékl si ho až v tunelu. A na hřišti pak jel na sto procent. Nikdy nebyl zraněný. Poprvé se zranil, když ho trenér Harry Redknapp donutil, aby se rozcvičoval. Protahoval se a prasknul mu zadní sval. Od té doby už to nikdy nedělal.

Jo, lidé mi ho připomínají dodneška. Paradoxní je, že když jsem se z Anglie vrátil do Česka, začal jsem pracovat pro agenturu Sport Invest a jezdil jsem s mladými kluky do Anglie na stáže. V Manchesteru United jsem byl prakticky pořád. Cítil jsem se tam skoro jako doma, oni mě tak taky brali. Se spoustou lidí z United mám fantastický vztah.

Ale ano (úsměv). Když jsem tam jel poprvé a pánovi na hlavní vrátnici jsem řekl své jméno, tak se na mě jen kamenně podíval a odvětil, že mě tam nepustí. Slyšel jsem od něj, že jsem je stál titul a jeho spoustu peněz, které si vsadil. Ale zasmáli jsme se tomu (úsměv). Podobné to bylo s Andym Colem (bývalým útočníkem United), když mě tam potkal v kantýně. Nejdřív se naoko chytal za hlavu, ale pak jsme si hezky popovídali.

Zpětně jsem se dozvěděl, že někteří kluci od nás si už byli sednout před zápasem. Brali to tak, že už o nic nehrajeme. Ale já to vždycky vnímal tak, že máme vyprodaný stadion a přijdou fanoušci, kteří chtějí výkon a odvedenou práci. Počítal jsem, že v tom utkání budu mít víc práce.

Zachytal jsem si (úsměv). United nás zatlačili, my se jen bránili a bránili. Z jednoho brejku se nám podařilo dát branku. Oni vyrovnali na konci, pak jsme remízu udrželi. Pěkné bylo přijetí v další sezoně na Blackburnu. Tribuna, před kterou jsme se rozcvičovali, byla tři čtvrtě hodiny před výkopem plná. Ti lidé čekali na mě a skandovali moje jméno. Chvilku jsem si říkal, kde to jsem, jestli nehrajeme doma. Až pak jsem si uvědomil, že vlastně získali titul možná i díky některým mým zákrokům. Bylo to nečekané a příjemné.

Samozřejmě. Třeba na ty, kdy jsme uhráli body proti velkým týmům, třeba v derby s Arsenalem nebo Tottenhamem. Na Liverpoolu nebo Newcastlu panovala zase vždycky úžasná atmosféra. Pak byla utkání, kdy člověk věděl, že jde do války. To bylo proti Sheffieldu, Leedsu, Millwallu, Wimbledonu. Půlka ragby, půlka fotbal. Některé týmy zachovávaly starý anglický fotbal: spousta centrů do vápna, spousta soubojů, srážky, dlouhá vhazování. I když to někdy bolelo, vždycky jsem se těšil.

Vůbec nevím (úsměv). Člověk, který ho vymyslel, mi to nevysvětlil. Ale hezky se rýmuje. Na druhou stranu se tomu nedivím. Když jsem přišel do Anglie, viděl jsem mapu Západu. Ta končila Německem, Rakouskem, všechno dál na východ bylo Rusko. Československo nebo Česká republika na ní ani nebyly. Nedivím se, že Angličané vnímali, že jsem přišel odněkud od Moskvy.

Jo! Myslím, že je populární dodneška. Když někde na besedě s fanoušky padne moje jméno, ti ho hned začnou zpívat. Známí přátelé mi to pak posílají. Je příjemné, že si na mě lidé pořád vzpomenou.

Určitě. Když jsem se do Anglie dostal, přál jsem to i ostatním klukům. Víte, když vyráží člověk do zahraničí, měl by si uvědomit, že tam nejde jen sám za sebe. Jde tam za celý český fotbal. A když mu udělá dobré jméno, kluby si můžou říct, že se půjdou podívat do Česka, jestli tam není někdo podobný.

Po půl roce přišel Honza Stejskal, pak Pavel Srniček, později Petr Čech nebo Radek Černý. Po Euru 96 dorazili na Ostrovy kluci jako Karel Poborský, Vladimír Šmicer, Patrik Berger. Takže jo, měl jsem v hlavě, že prošlapáváme nějakou cestu, a jsem rád, že nás následovali další. A Angličanům to otevřelo oči a začali se zajímat o český fotbal.

Jo, ptali se mě. Měli jsme v hledáčku třeba Petra Čecha, kterého jsem dlouho detailně sledoval, nebo Tomáše Rosického. Ale sáhly po nich silnější kluby. Pro West Ham už nebyli dosažitelní. Ale přivedli jsme Tomáše Řepku, Slováka Vlada Labanta, Radka Kováče, Honzu Laštůvku nebo Pavla Srnička.

Ze začátku jsem byl jediný trenér brankářů na celý klub, jen jeden kluk mi pomáhal s žáčky při večerních trénincích. Jinak jsem dělal vše sám, od áčka až po malé prcky. Zvládal jsem to tři roky, pak jsem v klubu řekl, že už toho bylo dost. Vyjížděl jsem v sedm ráno z domu a vracel se třeba i v devět večer. O víkendech jsem byl pořád někde na fotbale, buď s áčkem, nebo jsem se chodil dívat na domácí zápasy dorostenců a žáků. Vyždímalo mě to, a tak jsem požádal, jestli by nemohl přijít někdo další. Přišel trenér brankářů pro akademii, dnes je celý systém úplně někde jinde.

Uvažoval jsem o tom. Syn tam zůstal, žije tam dodneška. V patnácti mi řekl, že se do Česka nikdy nevrátí. Rád sem jezdí, ale nechápe českou mentalitu.

Má vysoké postavení ve firmě, která provozuje komerční budovy. Starají se majitelům o pronájmy. Vypočítává, kolik stojí jakákoliv kancelář v Londýně nebo po celém světě. Využívá zkušeností, které nasbíral.

Chytnul ho až v Anglii, kam jsme odcházeli, když mu bylo sedm. Kluci ve škole se taky skoro o ničem jiném nebavili. Ale měl nehodu, kdy mu jeden kluk skobičkou vypíchl oko. Přes rok nemohl sportovat, má umělou čočku. Přestal úplně fotbal hrát, ale ve škole mu to šlo, vystudoval na univerzitě. Něco dokázal.