Úkaz Evropy. Raději zemřít než se podřídit. Pýcha Basků se třese před Slavií

Bilbao (od našeho zpravodaje) – Na letišti se potkali s plzeňskou výpravou, která se zase chystala do Řecka na utkání Evropské ligy proti PAOK Soluň. Předseda Slavie Jaroslav Tvrdík se u ranního piva vyfotil s plzeňským šéfem Adolfem Šádkem.

A letělo se.

Fotbalisté Slavie oděni do šedých oděvů naskákali na palubu letounu, který se ve středu dopoledne odlepil z pražského letiště a zamířil na sever Španělska.

Pro sešívané se jedná jednoznačně o nejzajímavější výpravu ve skupině Evropské ligy.

Turisticky. Historicky. Ale hlavně fotbalově.

„Nikdo se nesmí dotknout naší filozofie. Trvá už mnoho let a bude trvat věčně. Kdyby neplatila, nebyli bychom jiní. A Athletic jiný je,“ oznamuje Andoni Goikoetxea – španělská legenda a jeden z nejslavnějších odchovanců klubu.

Atlhetic už 113 let vyznává zásadu cantera, podle níž červenobílý dres oblékají pouze Baskové. Pravidlo není striktně definované, aby se mohlo různě vykládat a třeba rozvolňovat. Proto za Athletic mohou nastupovat i takoví plejeři, kteří vyrůstali v tamní akademii.

V globalizovaném a kosmopolitním světě jde ale stále o mimořádný úkaz. Fotbal to jen umocňuje, vždyť v něm bez drahých nákupů nemůžete v mezinárodní konfrontaci uspět. Jenže Athletic mezi ní obstojí. V žádném klubu z pěti nejlepších evropských lig nenastupuje víc odchovanců než v Bilbau.

„Filozofie vám dává víc,“ tvrdí Andoni Zubizarreta – bývalý úspěšný gólman Athleticu i španělské reprezentace. „Odlišuje se na trhu. Váš dres je cennější, i vysílatelé do vás investují více peněz.“

Jistě, v košatých dějinách klubu najdete několik případů, u nichž zpozorníte. Za Athletic kopával třeba francouzský mistr světa Bixente Lizarazu. Proč? Pocházel z francouzské části, kde se Baskicko rozpíná.

V roce 2006 přestoupil do Bilbaa Javier Iturriaga, který se narodil a vyrůstal v Mexiku. Jeho otec ale pocházel z Baskicka, kam se s rodinou vrátil, když bylo jeho synkovi patnáct let.

Na současné soupisce Athleticu najdete zase náhradního gólmana Padillu, jenž prožil dětství v Mexiku, odkud má matku. V kádru se vyjímají hvězdní sourozenci Williamsovi – odchovanci tamní akademie, ale také potomci ghanských přistěhovalců Felixe a Marie, kteří prchali bosí vyprahlou Saharou s vidinou lepšího života.

Nepřekvapí, že Bilbao před jejich rozmachem bylo posledním klubem La Ligy, v němž nenastoupili hráči tmavé pleti. Athletic se svébytnou filozofií nikdy nesestoupil z nejvyšší soutěže, ale také 40 let vyčkával na nějakou trofej.

Dočkal se v dubnu ve finále Španělského poháru. A kdo ví, zda by půst netrval dál, pokud by za Bilbao neváleli Iňaki a Nico Williamsovi.

Bilbao už dekády výrazně fotbalově zaostává za Barcelonou nebo Realem Madrid. Pyšné a bohaté Baskicko to těžce snáší, když zohledníte, že mnozí obyvatelé dodnes neskousnou, že náleží ke španělskému území.

Jen to přiživuje průběžně vyvstávající otázku, zda nezměnit zavedenou filozofii. Koneckonců i nedaleký Real Sociedad už v minulosti kvůli finančním potížím přestal odmítat cizáky.

To by v Bilbau nepřežili. Nebo by minimálně nepřežil prezident, za jehož vlády by se principy změnily. „Existují sladší způsoby, jak se dá spáchat sebevražda,“ glosoval bývalý prezident klubu José Julián Lertxundi.

Fandové raději uvidí milovaný Athletic v nižší soutěži než s plejádou cizinců na zeleném jevišti. Jejich chlouba společně s Realem, Barcelonou a Osasunou tvoří kvartet španělských mančaftů, které vlastní fanoušci. A někteří socios, kterak se vlastníci klubu označují, mluví o citlivém přizpůsobení současnému světu.

Například v dresu Athleticu už může vyběhnout hráč, pokud alespoň jeden z jeho rodičů má baskický původ.

„Vždycky vám někde vzadu v hlavě hlodá: Děláte to už dlouho, nějak to funguje, ale nastane doba, kdy to budeme muset změnit,“ popisuje Zubizarreta, jenž vychytal Athleticu poslední španělský titul i double v roce 1984. Pro klub na počátku tisíciletí pracoval několik sezon jako sportovní ředitel. „Když dlouho nevyhrajete titul, vaši nástupci si myslí, že nastává doba pro změnu. Děje se to cyklicky.“

Zubizarreta dobře ví, že klub neutrácí majlant za zahraniční posily. O to větší se kladou nároky na výchovu vlastních talentů. Athletic má obšancované menší kluby v okolí. Vybírá jen z oblasti, která má něco přes dva miliony obyvatel.

A Athletic to i s výraznými omezeními oproti konkurenci nedělá vůbec zle. Fotbalu na severu Španělska rozumí. Jen se podívejte třeba na výčet úspěšných trenérských osobností, které mají spojitost s Baskickem: Mikel Arteta, Xabi Alonso, Unai Emery nebo Luis de la Fuente.

Athletic poslední sezony patří do horní půlky uznávané La Ligy. V minulém ročníku kromě vítězství v Copa del Rey obsadil ve španělské lize pátý flek. To mu zaručilo účast v Evropské lize, kde od čtvrtečních 21:00 na padesátitisícovém stadionu San Mamés vyzve neporaženou Slavii.

Athletic bude favorit, ale má respekt. Deník La Marca informuje, že Slavii dorazí podpořit k Biskajskému zálivu přes dvě tisícovky fanoušků. A jejich oblíbenci preferují rozestavení 3-4-3, které naopak úplně nevoní Los Leones, jak se přezdívá Athleticu.

„Čeká nás složitý zápas proti silnému soupeři, který navíc hrají systémem, který je pro nás obtížný,“ prohodil o víkendu Iňaki Williams.

Jedno je ale jisté. Athletic se neskloní. Neshrbí. Nepřizpůsobí. Neuhne. Stejně jako s filozofií, kterou se pyšní přes sto let.