Článek
Klub získal tehdy šestadvacetiletého záložníka ze Sportingu Lisabon v rámci transakce, kdy do Portugalska putoval hvězdný útočník Jardel. V Istanbulu naslibovali Horváthovi hory doly. Během kontraktu na čtyři sezóny měl brát 750 tisíc dolarů ročně. „Když jsem se na tu částku zadíval, poslední pochybnosti o smysluplnosti přesunu z Portugalska zmizely," přiznává Horváth v autobiografii Můj příběh nekončí. Jeden dolar byl při tehdejším kurzu sedmatřicet korun, takže ročně by si nynější kapitán Plzně přišel na 27 750 000 korun.
„Když jsem vkročil do kabiny, v zoufalství jsem zapomněl zavřít pusu. Tolik špíny a puchu ze zatuchlých hadrů jsem nikde jinde nezažil," popisuje Horváth, který musel zpočátku přebývat na hotelu. Vlastní bydlení nemohl sehnat. „Jeden byt neměl sporák, v dalším na posteli pod matrací chyběly rošty," vzpomíná. Znenadání se však dočkal zabalených zavazadel na hotelové recepci. „Klub za vás přestal platit, tady už nespíte," líčí vyhazov z apartmánu.
Nákupy obsahovaly vodky a pivo
A mělo být ještě hůř. „V novém bytě po pár týdnech přestali topit, tak jsem se stěhoval do tréninkového centra. V teplácích se noc pod peřinou přežít dala. Bylo mi jasné, že jsem šlápl do ho...," popisuje od srdce Horváth turecké podmínky.
Málem došlo i na skutečné naplnění. „Když jsme hráli v Burse, toaleta na stadiónu byla v podobě našlapovacího tureckého hajzlíku, všude kolem fekálie a strašný puch. Zacpal jsem si nos a utekl. Vzal jsem si dva endiarony, abych zápas vydržel bez potřeby cesty na toaletu," vykládá jeden z „mimořádných" okamžiků istanbulské mise kapitán Plzně, která po domácí prohře 0:1 potřebuje k postupu zvítězit o dvě branky nebo o jednu při minimálně dvou vstřelených.
Doufá, že se mu bude na trávníku dařit lépe než před lety. Tehdy v Galatasarayi paběrkoval. V Lize mistrů nehrál ani minutu, v turecké nastoupil ke třem poločasům. „Pokud nebyl zápas, po tréninku jsem se stavil v sámošce. Nákup byl většinou stejný: placatice vodky, šest heinekenů v plechovce a brambůrky. Nestydím se za to, šlo o dobu plnou zoufalství."
Hasan Sas prorazil dlaní okno
Horvátha tehdy vedl Rumun Lucescu, který je dnes šéfem Tomáše Hübschmana v Doněcku. V kádru byly hvězdy Hasan Sas, Emre Aik, Berkant Göktan, Bülent Korkmaz. „Napětí kvůli obrovské konkurenci bylo až nezdravé. Denně se na tréninku hrozilo pěstmi," vybavuje si Horváth. „Hasan Sas po utkání Ligy mistrů v Římě prorazil holou dlaní ve vzteku okno. Teklo z něj krve jako z vola. Velký podivín byl i Korkmaz. Působil na mě, že musí být blbý jako necky. V klubu prožil celou kariéru, nechával si říkat kapitáne a neuměl slovo anglicky."
Ač na hřišti mnoho času netrávil, dokonale poznal divoké prostředí tureckých stadiónů. „Fotbal strhává tamní příznivce k vášni, která přerůstá k fanatismu. Při derby s Fenerbahce naši fanoušci po bezbrankovém poločase házeli na hostujícího trenéra Denizliho mince, zapalovače a plastové láhve, až se mohlo zdát, že sněží. A když jsme přijeli na Besiktas, házeli na nás rovnou šutry," pátrá v paměti Horváth.
Přál si, aby zůstal švorc
Nebylo divu, že mu turecké prostředí při vysedávání mezi náhradníky nepřirostlo k srdci. Modlil se, aby došla naplnění klauzule, podle které byl za tři měsíce volný, pokud nedostal od Galatasaraye ani dolar. „Nejlépe jsem se cítil s plechovkou piva v horké vaně a říkal známým, že snad to peklo brzy skončí."
Skutečně se dočkal. Turci neposlali na účet ani korunu, a tak byl Horváth volný. „Kdyby tehdy Galatasaray zaplatil, dál bych trčel ve stoce. Byl jsem jediný člověk na zeměkouli, který se modlil, aby zůstal švorc," směje se Horváth krušným časům v Istanbulu. Klub opustil po jednání s klubovým prezidentem, jenž se zapřísahal, že až Galatasaray vyřeší finanční potíže, rád Horvátha přivítá zpět. „Jen jsem se pousmál," netají nyní sedmatřicetiletý matador, že neplnění závazků ze strany tureckého giganta bylo pro rodáka z Břevnova vykoupením.
