Článek
„Kritika od Blažka a trenéra? To už je dávno... My jsme hráli v Příbrami špatně. Já na to nemyslím. Skončí jeden zápas a začnu myslet na druhý. Ten první je historií. A co se týká Blažka, po utkání v Mariboru za mnou přišel, blahopřál mi a řekl ať takhle pokračuji. To beru, to mě zajímá,“ pravil s úsměvem Bony Wilfried.
Na hřišti je poděs, hodně emotivní. Když sedí na židli v tiskovém středisku, usmívá se a je naprosto klidný. Žádná otázka ho nerozhodí. Jen chvilku přemýšlí, ale to jen proto, že hraje za český tým, žije v Česku a učí se jazyk, proto na otázky neodpovídal v angličtině, ale převážně v češtině. „Emoce na hřiště patří, ale jakmile zápas skončí, utlumím je. Jsem klidný člověk,“ vypráví s širokým úsměvem.
Ani ke gólům z Mariboru se nevrací a nerozplývá se nad nimi... „To je minulost. Ale jestli jsem jimi vystřílel postup, to je předčasné říkat. Udělali jsme jen první krok a ten musíme potvrdit v odvetě doma. Maribor je silný a kompaktní tým. Nebude to nic lehkého.“
Reprezentace? Uvidíme časem
Je útočník, a tak považuje góly za svoji povinnost. „Je hezké, když jich dáte deset nebo patnáct za sezónu, ale já bych chtěl víc. Dát gól v každém utkání... A raději dva. Dal jsem jeden Kladnu, dva Mariboru, ale jestli dám tři Mladé Boleslavi, to nevím. Boleslav je moc kvalitní tým. Důležité budou tři body. A kdybych dal nějaký gól, bylo by to dobře,“ praví rozvážně.
Když přijde řeč na reprezentaci Pobřeží Slonoviny, jen vydechne: „To je daleko. To bych potřeboval moc a moc gólů. Já se tím netrápím. Hlavu mám tady, ne tam... Ale samozřejmě sen každého fotbalisty je, reprezentovat svoji zemi. Tedy je i můj. Uvidíme časem.“
Bony Wilfried se stal miláčkem fanoušků. „Ani nevím proč, ale to příjemné. Oni jsou báječní,“ usmívá se a nad dotazem, zda se setkal s nějakým projevy rasismu, kroutí odmítavě hlavou. Nemá s tím problém ani když se prochází po Praze, zajde si na kávu nebo do obchodu. „Je se v Praze cítím moc krásně,“ praví sympaťák Bony Wilfried s úsměvem od ucha k uchu.
