Sebedůvěru do něj pumpoval i slavný Drogba. Udělal jsem velký skok, říká liberecký Tijani

Jasně. Byl ve Slavii a já jsem stále její hráč, v Liberci hostuji. Možná teď nebudu úplně objektivní, ale chci dokázat ještě víc než on. Pokud dosáhnu stejně, taky dobrý, ale mám to v hlavě nastavené tak, že chci dokázat ještě víc než on. Vím o svých kvalitách, jsem mladý a kariéru mám před sebou.

Ano, samozřejmě. Žijeme ve stejném městě. Hodně hráčů v Pobřeží slonoviny žije v Abidjanu, takže se navzájem všichni docela známe. Několikrát jsem s ním i mluvil. Je to skvělý člověk, úplně v pohodě. Říkal mi, že musím věřit, že jednou budu velký hráč a že pak se to splní. Setkání s ním jsem si užil.

Sice znám všechny hráče, kteří tam tehdy hráli, ale abych řekl pravdu, tak si to nepamatuju. Zase tolik jsem tehdy fotbal nesledoval, protože pocházím z velké rodiny a musel jsem proto někdy pracovat, abych vydělal nějaké peníze. Teď když se vracím domů, každé prázdniny se snažím něco dovézt, oblečení, boty. Snažím se pomáhat těm, kdo to potřebují.

Drobnosti. Než jsem vyrostl, měl jsem problém s penězi, s jídlem a podobně. Někdy jsem vypomáhal v obchodě, měl jsem krátké kontrakty, za žádné velké peníze. A normálně jsem chodil do školy.

Dlouho jsem žádné neměl a hrál bez nich. Až když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct let, tak mi táta koupil moje první. V mém městě jsme měli malý tým a hráli jsme jen pro zábavu. Pak mi jeden člověk řekl, že zná velmi dobrý tým, a když tam půjdu, možná dostanu šanci odejít hrát do Evropy. Byl jsem tam tak dvakrát a moc dobrý to nebylo, navíc to byla hodina cesty. Chtěl jsem proto hrát zase jen s přáteli pro zábavu. Ale přemluvili mě. Tátovi jsem řekl, že chci přestat se školou a věnovat se jen fotbalu.

Pochopitelně nesouhlasil. Ale pokaždé jsem vzal tašku, dal do ní kopačky, míč a šel trénovat. Za dva roky za mnou přijel jeden agent a vzal mě do Španělska. Tam jsem byl dva a půl roku a poté se přestěhoval do Česka do Vyškova. Pak přišla Jihlava, Slavia a teď hostuji v Liberci.

Určitě. Jít ze druhé ligy do Slavie je velký skok, a ne každému se to povede během tří let. Slavia je velkým klubem a pro mě to byla ohromná zkušenost. Jsem velmi šťastný, že jsme v za ní mohl odehrát dva zápasy, ale vím, že jsem ještě neukázal vše, co umím. Bylo málo času a doufám, že ještě šanci dostanu. Ale teď jsem v Liberci a těším se na Evropskou ligu.

Samozřejmě. Ví, jak moc tenhle džob miluju. A teď mě neustále podporuje, voláme si pořád. Doufám, že rodiče budou brzy moct přijet podívat se i na nějaký zápas. Jenže teď je všechno kvůli koronaviru komplikované. Až se to uklidní, určitě za mnou přijedou.

Máma mi volá neustále, jestli jsem v pořádku. Říkají mi, že musím být opatrný, protože ani nemusíte vědět, jak se nakazíte... Musím se o sebe starat. Situace ohledně koronaviru není dobrá, ale co naděláte?

Přímou zkušenost s ebolou nemám, moc lidí ji v mé zemi nemělo, celá moje rodina byla v pořádku. Ale myslím, že teď je to horší. Ebola byla jen v jedné části Afriky, kdežto koronavirus je všude na světě v každé zemi...

Chtěl jsem penaltu nejprve kopat. (usměje se) Ale Rabušic říkal, že ještě nikdy v kariéře tři góly za zápas nedal. Tak jsem mu říkal, žádný problém, a ať jde střílet on, a totéž jsem řekl i ostatním, aby ho nechali. Byl jsem hodně rád, že se mu to podařilo. Je to velmi dobrý kluk, mám ho rád.

Hodně času trávím s Kamso Marou, pak i s Mosquerou, který mluví španělsky, takže hodně si povídám i s ním. A pochopitelně i s Yusufem, s nímž jsem přešel ze Slavie. Ale nejvíce jsem s Marou.

Čtyři. Mluvím francouzsky, španělsky, portugalsky a anglicky. A trošku česky. (přešel do češtiny) Dobrý den, jak se máš, díky, záda. (směje se)

Samozřejmě, Barcelonu! Když jsem byl malý, můj táta ji měl hrozně rád a koukal na ni každý zápas. Každý gól oslavoval jak blázen.