Článek
Do Galatasaraye přestoupil v září 2001 ze Sportingu Lisabon, kde strávil úspěšný a příjemný rok a půl. Jenže hned od prvního dne v Istanbulu vytušil, že tohle pro něj nebude ta pravá štace.
„Přišel jsem z Portugalska, kde jsem byl celkově spokojený. Představoval jsem si, že se v Galatasarayi prosadím. Dolehlo ale na mě, že jsem nehrál a byl jsem tam sám. Sportovně jsem to zabalil. Poslední dva měsíce byly trápením a čekáním na ukončení smlouvy,“ říká Horváth.
Klub měl navíc tehdy finanční problémy, nefungovala ani kabina. „Zažil jsem na trénincích i v zápasech docela velkou divočinu. Konflikty mezi hráči se v Galatasarayi odehrávaly poměrně často, při jednom si dali dokonce hlavičku. Nikde jinde jsem tohle nezažil,“ podotýká Horváth.
Stejně tak se děly neobvyklé věci i mimo trávník – vzhledem k nepříznivé finanční kondici klubu. „Dorazil jsem na trénink, zároveň přijeli policajti. Odpojili elektriku. Za dvě hodiny, když klub poslal peníze, ji zase přijeli zapnout. Blázinec, no,“ culí se někdejší vůdčí postava Plzně, se kterou získal tři mistrovské tituly a dvakrát ji z pozice kapitána dovedl do základní skupiny Ligy mistrů.
Dobře ví, co Spartu v Istanbulu čeká, fanoušci Galatasaraye dokážou vytvořit pekelnou, nenávistnou atmosféru. Navíc proti nim budou stát velké individuality v čele s útočníkem Maurem Icardim nebo křídelníkem Hakímem Zijachem.
„Tehdy jsme neměli v kabině velké jméno. Ani zázemí nebylo nic extra - tréninkové centrum s pár hřišti, bazén a dva maséry,“ vzpomíná Horváth. „Galatasaray ale už tenkrát byl nesmírně silná značka. Kluci třeba rok nebrali peníze, ale byli v klidu. Tohle je tak velký klub, že ho někdo koupí a peníze zase budou, říkali mi spoluhráči,“ dodává Horváth.
