Měl jsem být trpělivější, říká Jarošík o angažmá v Chelsea a vzpomíná na Mourinha

Zajímám se o výsledky, dění v týmu i trenéra Sarriho. Jeho problém z mého pohledu je, že při všech předešlých štacích byl až na Neapol v menších klubech. A teď skočil do Chelsea, což je jiný kalibr. Každý hráč je obrovskou individualitou, roli zřejmě hraje i určitá jazyková bariéra. Pokud vím, má k ruce překladatele. Možná se necítí komfortně a hráči to asi cítí.

Ano. Mám o něm výborné reference. Nedávno jsem byl na stáži v klubu, jehož hlavní trenér je se Sarrim ve styku, jsou kamarádi a v minulosti spolupracovali, tudíž jsem měl příležitost získat dost jeho myšlenek. Myslím, že v Chelsea to zatím úplně nenaladil, jak umí a jak by si představoval. Zejména, co se týká kabiny. Ale to je normální. Když v klubu jako Chelsea nejsou výsledky, tak se někteří hráči stáhnou, otočí zády.

Pro klubové giganty platí, že trenéry neberou nahodile. Vybírají je dlouhodobě, sledují jejich práci. Určitě si monitorovali hru, kterou Sarri svým předchozím týmům ordinoval. Ale trpělivost určitě není nekonečná.

V klubu je obrovské očekávání z hlediska trofejí v každé sezoně bez ohledu na fakt, zda jde o ligu, poháry v Anglii či v Evropě. Přijde mi, že na evropské scéně jsou uvolněnější, procházejí soutěží poměrně v klidu. Možná nyní kladou větší důraz na Evropskou ligu a vidí v celkovém vítězství šanci na Ligu mistrů. Každopádně rozpoložení má daleko k ideálu.

Ne. Pokud vím, nikdo z doby mého působení není ani v realizačním týmu. Jedině kdyby se po sezoně vrátil Petr Čech....

Krásné, nejsem nijak zapšklý. Chtěl jsem vždy být součástí tak velkého klubu. Ale není snadné hrát za gigant jako je Chelsea. Fotbalově mi to angažmá obrovsky pomohlo.

Dvě trofeje jsou krásné. Někdo tam hrál deset let a nic nevyhrál. Ale já vždy preferoval místo v základu. Když se člověk podílí výrazněji na úspěchu, je radost větší. V Chelsea tehdy bylo dvacet reprezentantů. Klub se stával světovým. Byl to začátek výjimečné éry. Mourinho vytvořil tým, který se zapsal zlatým písmem do historie Chelsea i světového fotbalu. Dosud na borce, jako je Terry, Lampard či Drogba, vzpomínají. Sice si mohou koupit kohokoliv, ale stejně takový tým znovu postavit nedokázali. Byl jsem asi v jednom z nejsilnějších ročníků. Bylo těžké se prosadit. Člověk musí mít trpělivost. Já ji moc neměl.

Od pěti let do osmadvaceti jsem hrál pravidelně. Každý víkend zápas. Někdy dvě utkání v týdnu. A najednou byla moje porce minut mnohem skromnější. Při předešlých angažmá na mně hra stála. A v Chelsea jsem seděl mezi náhradníky nebo na tribuně, protože tehdy chodili na lavičku jen čtyři hráči. Ale jen trénink s těmi skvělými fotbalisty mě posouval. Každý z těch borců stál deset patnáct milionů liber, každý byl v reprezentaci. Nikdo mě tehdy nevyhazoval. Ale já chtěl hrát. Proto jsem odešel. A asi bych se nyní rozhodl stejně.

Doneslo se ke mně, že prvně jsem ho zaujal, když jsme se Spartou v Lize mistrů porazili jeho Porto. Já tehdy dával gól a na další nahrával. Později v dresu CSKA proti Chelsea jsem odehrál asi životní zápas v Lize mistrů. Jenže jsem přišel do rozjetého týmu. K tomu se pral s angličtinou, řešil bydlení. Mourinho navíc moc nestřídal. Ani neměl důvod. Pořád jsme vyhrávali. Je třeba si uvědomit jména, která byla kolem. Terry, Lampard, Makélélé, Gudjohnsen, Tiago, Carvalho. V létě pak přišel Essien, Robben. Bylo to hrozně těžké.

Přišel jsem krátce po vzájemném zápase v Lize mistrů, v němž jsem měl snad šest střel na Petra Čecha. Prohráli jsme fakt smolně. Možná si mě trošku pamatovali. Ale ruskou ligu asi tehdy moc nebrali. Nicméně já si po výborném roce v Rusku na Chelsea věřil. Byl to ale obrovský skok. A já neměl herní rytmus. Člověk třeba měsíc čeká na zápas, a pak musí ukázat co nejlepší výkon. Ne standard, ale prostě to nejlepší.

Byl jsem měsíc bez tréninku. Jasně, udržoval jsem se, ale najednou jsem byl v Chelsea. V Anglii byla sezona v plném proudu. Když dnes má někdo přestupovat v rozehrané soutěži, tak ho nabádám, ať si to pořádně rozmyslí.

Přítomnost Petra Čecha byla důležitá. Ale zase na nějaké kávičky a poznávání Londýna nebylo pomyšlení. Hrálo se středa sobota, nebylo moc času. Z tréninků jsem chodil vyždímaný, byl to boj o místo. Abych se dostal do nominace k utkání, musel jsem být v přípravě nejlepší. Tudíž jsem hodně odpočíval. A taky se pral s angličtinou.

Je třeba se nejen domluvit, ale hovořit perfektně. Já jsem uměl česky, rusky, trošku německy. Nebylo to ideální. Setkání s fanoušky byla častá, mediálních povinností mnohem víc než na minulých angažmá. Něco, co jsem nezažil. A mnozí další spoluhráči rovněž. Prostě velkoklub se vším všudy. Neexistovalo, že bych řekl, že se mi nechce na rozhovor nebo mezi příznivce.

To byl další faktor. Já moc nevěděl, kde vybrat bydlení. Hledal jsem něco mezi tréninkovým centrem a stadionem. Našel jsem dvojdomek. Nezařízený, což byla chyba. Objednané zboží dovezou v Anglii za měsíc, za dva. Takže jsem spal na matraci hozené na zemi, večeřeli jsme na krabicích. Velké poučení, protože šlo o další starosti navíc, které jsem musel řešit.

Šlo o krásné okamžiky. Z oslav mám spoustu fotek, dorazil i táta. Chodili jsme po jednom na trávník před vyprodaný stadion, moderátor představoval i fyzioterapeuty, kustody, maséry... Prostě celý realizační tým. Mourinho to tak chtěl, aby si fanoušci uvědomili, kdo všechno má na úspěchu zásluhu. Pak jsme jezdili otevřeným autobusem po městě, všude byly tisíce lidí. Dorazily klubové legendy, které vyhrály titul před padesáti lety. To mě dojalo, že si na ně klub vzpomněl. Když bylo desetileté výročí od našeho titulu, zvala mě Chelsea na oslavu. Já ještě hrál ve Španělsku. Tak snad si na mě vzpomenou, až to bude dvacet let.