Článek
„Jsem Čech, budu tedy držet víc palce Plzni. Ale na Lazio mám hezké vzpomínky,“ říká Rozehnal, který kromě Lazia oblékal dres Paris St. Germain, Newcastlu nebo Hamburku a vyhrál belgickou a francouzskou ligu (Bruggy, Lille). V rozhovoru pro Sport.cz vzpomíná na rok a půl v Římě, na rivalitu Lazia s AS i na vítězství v Italském poháru.
Jak se přihodilo, že jste ve finálovém rozstřelu kopal penaltu?
Do té doby jsem v dospělém fotbale kopal penalty jen na tréninku. V Sigmě Olomouc, v Belgii nebo v Paris St. Germain byla spousta lepších, zkušenějších exekutorů. Byl jsem spíš ten, který gólům zabraňoval. Nikdo z kluků se tehdy k penaltě nehlásil. Když se trenér zeptal, kdo chce kopat, zvedl jsem ruku.
Musel jste mít velkou kuráž.
Bylo to pro mě několikáté finále domácího poháru, předtím jsem ho hrál v Belgii i ve Francii. Na Olympijském stadionu bylo devadesát tisíc diváků. V tu chvíli mi přišlo správné na penaltu jít. Měl jsem tehdy pocit, že jsem nesmrtelný. Neuvědomil jsem si, co by nastalo, kdybych penaltu nedal. Asi bych musel zůstat hodně dlouho doma.
Ale proměnil jste a Lazio vyhrálo.
Zachránili jsme tím sezonu, ve které výsledky nebyly hodné Lazia. Pamatuju si, že na nás fanoušci párkrát čekali v tréninkovém centru. Pokud se daří, jsou neuvěřitelní. Pokud se ale prohrává, a výkony navíc nejsou dobré, jsou hodně přísní. Ti radikální až nebezpeční. Z tréninkového centra jsme museli odjet zadním východem. Je ale fakt, že v danou chvíli mi nedocvaklo, co se mohlo stát.
Kdy tedy?
Při setkání s tátou a přítelkyní, kteří byli na stadionu. Když jsem za nimi po zápase dorazil domů, říkali mi, že se jim málem zastavilo srdce. Mohlo to dopadnout špatně, byl bych strůjcem neúspěchu. Adrenalin ale asi zapracoval, vzal jsem si míč a proměnil jsem.
Mazácky. Krátký rozběh a střela k tyči.
Věděl jsem, kam chci míč kopnout. Nedíval jsem se ani na gólmana. Zpětně musím říct, že penalta dopadla přesně, jak jsem chtěl.
Jaká byla oslava po italsku?
Nikdy jsem na oslavy moc nebyl. Když se mi podařilo něco vyhrát, myslel jsem na další trénink a zápas. Italové jsou emotivní, takže kluci sundávali i ponožky a házeli je fanouškům. Po trávníku lítali jen ve slipech. Pamatuju si, že potom byla party a druhý den jsme pohár ukázali fanouškům v tréninkovém centru. Jenže pro ně bylo stejně nejvíc, když se vyhrálo derby s AS Řím.
To jste zažil v březnu 2008, kdy jste s Laziem zvítězili 3:2.
Fanoušci byli v sedmém nebi. Že je pro ně největší zápas právě ten s AS, jsem poznal hned po podpisu smlouvy. Sportovní manažer mě vzal do kavárny, kde mě mimo jiné představil jejímu majiteli. Pak mi přeložil, co mi kavárník řekl. Přál mi prý hodně štěstí a že nemám zapomenout, že nejdůležitější je zápas proti AS. Ten se prostě musí vyhrát.
Díky vítězství v Italském poháru na Lazio musíte mít příjemné vzpomínky.
Nejen na Lazio, ale celkově na Itálii. Mentalita Italů mi je blízká. Po fotbalové stránce pro mě angažmá v Laziu bylo vysvobození z trápení v Newcastlu. Anglická liga tehdy nebyla tak fotbalová, Serie A byla techničtější, znamenala pro mě krok dopředu.
Jste v kontaktu s někým z tehdejšího týmu?
Bohužel ne. Hodně jsme si sedli se Švýcarem Lichtsteinerem, který se pak posunul do Juventusu. Byl povaha, která mi vyhovovala. Klidný člověk, ale dříč a na hřišti blázen. Pořád je tam ale dál El Presidente Claudio Lotto.
Je považovaný za spasitele Lazia, který zkraje tisíciletí odvrátil jeho bankrot.
Tohle se stalo předtím, než jsem přišel. Po mém odchodu budoval a buduje klub dál. V poledních letech patří Lazio mezi italskou elitu.
Má proti němu Plzeň šanci?
Viktorka není v Evropě žádný nováček, Lazio ji bude mít přečtenou. Ale bude ji brát za neznámého soupeře. Považuju Plzeň za outsidera, určitě ale může překvapit. V Evropě se jí daří.
