Článek
Byl jste hodně nervózní, když jste šel na penaltu, která mohla rozhodnout rozstřel?
Nervozitu jsem cítil, ale od začátku jsem byl rozhodnutý, kam to kopnu.
Které místo jste si vybral?
Prostředek branky. Věřil jsem si hodně. Chtěl jsem jít už v první pětici, ale nebylo na mne místo, věděl jsem, že půjdu jako šestý.
Všiml jste si, že se spoluhráči ve středovém kruhu nedívali?
To jsem neviděl. Stavěl jsem si míč a soustředil se, abych penaltu proměnil.
Vzpomněl jste si svého otce Miroslava, který rozhodl penaltový rozstřel s Francií v semifinále mistrovství Evropy v Anglii 1996?
Vzpomněl a Pavel Horváth mi říkal, abych to proměnil jako tata. Kluci mi tak říkají. Táta to tenkrát napálil do prostředku branky a já také.
Co cítíte po tom hororovém večeru?
Velikou radost a úlevu. Splnili jsme cíl, s nímž jsme do Odense jeli. Vybojovali jsme postup.
Může mít tento úspěch vliv na další zápasy, v pondělí vás čeká derby...
Věřím, že nás správně nakopne. Tohle je veliká psychická vzpruha.
Ale zejména ve druhém poločase jste nehráli dobře. Čím to bylo?
Neudrželi jsme míč a dostali jsme se pod tlak. Domácí hrozili hlavně ze standardních situací. Naštěstí jsme neinkasovali. To byly nejhorší chvíle zápasu. V prodloužení už jsme byli zase lepší, ale nedali jsme šance.
Připustili jste si možnost, že prohrajete a nepostoupíte?
To vůbec ne! Dřeli jsme a věřili, že ten gól dáme.
Jenže přišly ošidné penalty...
My jsme měli v brance Poštulku, a ten penalty umí. Mohli jsme rozhodnout dřív, měli jsme navrch, ale to už je jedno. Podstatné je, že jdeme dál.
