Článek
Rozdíl skóre 1:5 totiž v kopané obvykle znamená ostudu. Dostat nepopulárního bůra doma je prostě odporné. Mimochodem, Spartě se to stalo poprvé od roku 1988.
Jak je tedy možné, že se fanoušci českého mistra po tak vysoké porážce necítí znechuceně? A že namísto bučení byl stadion na nohou i v okamžicích, kdy naděje na obrat definitivně přestala existovat?
Odpověď je jednoduchá. Sparta byla Spartou.
Nezradila sama sebe.
Jestli Priske za necelé dva roky na Letné něco dokázal, tak vtisknout mužstvu jasnou tvář. Herní styl, díky němuž si řeknete „jo, tohle je Sparta“. Podobně, jako se to povedlo v konkurenční Slavii Jindřichu Trpišovskému, což je ale o trochu jiný příběh.
Dánský kouč měl před soubojem s lídrem anglické Premier League dvě možnosti. Buď se zříci svého přesvědčení, pokusit se favorizovaný Liverpool ubetonovat, a pokud by se to náhodou podařilo, v odvetě doufat v zázrak. Nebo zvolit atraktivní, útočnou hru. Jako obvykle. I když proti týmu, v jehož kádru figurují jednotlivci dražší než celá Sparta, jde o zatraceně velký risk.
Priske zvolil druhou variantu. Jasně, Sparta odešla poražena. Téměř bez naděje na postup do čtvrtfinále. Jenže se ctí. Proti jednomu z nejlepších týmů světa si vytvořila řadu šancí. Neochudila diváky o momenty, které je zvedaly ze sedadel. A dočkala se i gólové odměny, ač se jednalo o vlastenec.
„Na kluky jsem hrdý, výkony hráčů byly lepší než výsledek. Snažili jsme se hrát fotbal, dařilo se nám tvořit šance. Ale ukázal se rozdíl mezi lídrem anglické ligy a námi,“ vyprávěl Priske po zápase.
Ano, ukázal. Hvězdy Liverpoolu byly efektivní, na rozdíl od Sparty dávaly góly i z pološancí. Vítězství bylo bezesporu zasloužené. Rozdíl skóre sice možná nemusel být tak výrazný, ale ukázalo se, že ve srovnání s anglickým gigantem mají Priske a spol. co dohánět.
Aby také ne, vždyť šlo o souboj s momentálně nejlepším týmem nejlepší ligy světa. Sparta ale ani tak neuhnula ze své cesty. Konfrontace s tak výjimečným soupeřem jí dala možnost analyzovat nově odhalená slabá místa a růst. Rozhodně spíše, než kdyby bránila, odkopávala a dosáhla jen o něco těsnější porážky.
„Jednodušší by bylo zaparkovat autobus a devadesát minut v kuse bránit. Ale to není můj styl,“ poznamenal Priske.
Není. A to je jedině dobře. Protože právě díky tomu si po ranní traktorové blokádě užila Letná i o něco atraktivnější podívanou.