Článek
Jste tedy pořád v pohybu?
Jsem. Kdo mě uvidí v džínách, překvapeně kouká, jako kdybych přišel v kvádru. Tepláky mám pořád, nevylezu z nich. (usmívá se)
Co vše obsáhnete?
Ve Slavii Karlovy Vary se starám o všechny dětičky od pěti do jedenácti let. Jednu kategorii, kde mám synka, ročník 2013, trénuji. S kolegou Martinem Jelínkem dáváme dětem pohybové a dovednostní základy. Dopoledne chodím taky do tří mateřských školek, kde trénuji děti a po očku koukám na ty pohybově zdatnější, které by pak k nám mohly v šesti nebo sedmi letech přijít do klubu.
Takže trochu i nábor?
To ale není hlavní cíl. Tím je, aby si děti v našem městě vybudovaly ke sportu vztah, emoční vazbu. Aby měly pohyb přirozeně v životě a sportovaly i třeba rekreačně.
Cítím, že vás práce baví. Je to tak, že?
Jo, je to skvělé, prostě bomba. Práce s dětmi je jiná než se staršími kluky nebo dospělými. Vidím na nich přirozenou radost. Jsou šťastné. A i děti, které k pohybu nemají ze začátku blízko, tak ke mně po pár hodinách běží přes celé hřiště a těší se na trénink. Některé paní učitelky byly nejprve trochu skeptické, říkaly, že v jejich třídě si moc nezatrénujeme. A po pár hodinách překvapeně koukají, jak se všichni hýbou.
Boříte mýty o tom, že současná generace preferuje technologické vymoženosti před sportem?
Nevím, jak to vypadá, když se děti vrátí domů ze školky. Ale snažíme se, aby naše práce měla smysl. Tréninky jsou emoční, zařazujeme hodně soutěží. Všechny děti chtějí soutěžit, s někým se měřit, vyhrávat. To v nás je. Taky je to o nabídce. Když budu sedět v kanceláři, nikdo za mnou nepřijde.
Doplňoval jste si v tomto ohledu nějak vzdělání?
Právě že vůbec. Nevím, čím to je. Ostatní kluci tady mi říkají, že to mám v sobě. Navíc mám sám dvě děti, jsem hodně komunikativní, otevřený. A asi i děti vycítí, že s nimi rád pracuju. Já zase vnímám, že mě mají rády.
Jakou zpětnou vazbu dostáváte?
Třeba mě potkají v obchoďáku a skočí na mě. Jejich rodiče se diví, ptají se jich, co blbnou, protože mě neznají. Já jim řeknu, že je to v pohodě, že za nimi chodím do školky. A oni: „Jo, Honzík doma říkal, že za nimi chodí trenér a že je to super.“
Nabíjí vás to?
Jasně, je to super. Dopoledne dělám na klubu i kancelářskou práci, což mě úplně nebaví. Pak ale vypadnu za dětmi. Sám s nimi blbnu. Nejsem trenér, který vezme píšťalku a jen trénink řídí. Dělám s nimi raky, psy, točím je jako vrtulníky. Ony mají samozřejmě radost.
Je v Karlových Varech bitva o děti při lákání do sportovních klubů? Přece jen fotbalové áčko hraje třetí ligu, hokejisté nebo volejbalisté nejvyšší soutěž.
Neřekl bych, že je to úplně složité. Hokej a volejbal taky nejsou nafukovací. Dětí je hodně. Zase je to o nabídce. Děláme aktivity v rámci školek, letní kempy, turnaje prvních, druhých a třetích tříd. Děláme velký turnaj školek, který zaštiťuje paní primátorka a sjede se na něj třeba dvě stě dětí. Ani nemusíme dělat nábory, děti se pak hlásí samy.
Douděra's volley 🥵@slaviaofficial || #UEL pic.twitter.com/PpyARnQfGo
— UEFA Europa League (@EuropaLeague) March 12, 2024
Vědí vaši svěřenci, že jste si za pražskou Slavii zahrál Ligu mistrů?
Rodiče to vědí, dětem to občas řeknu. Něčeho jsem dosáhl, ale zase se tím nechlubím.
Reakce dětí?
Kulí oči, ujišťují se, že jsem hrál fakt na tom Arsenalu. Je fajn, když vidím, jak je to ovlivní a ohromí.
Jakou vzpomínku ze své kariéry máte nejraději?
Tu na Ajax Amsterdam. Když jsme byli malí kluci a kopali si za barákem, na někoho jsme si vždycky hráli. Já byl Marco van Basten, ikona Ajaxu. A my tam najednou měli hrát, v místě, kde vyrůstal a kde byl obrovskou hvězdou. To pro mě bylo úplně nejvíc. I když jsme pak hráli na Arsenalu či v Seville, zážitek z Ajaxu nic nepřebilo.
Obránce Slavie František Dřížďal (v popředí).
Navíc jste slavně postoupili do základní skupiny Ligy mistrů.
Celý klub na to strašně dlouho čekal. Vybavuji si, jak Standa Vlček rozhodl, bylo to neskutečné. Lidi po postupu krájeli trávník, svlékli nás do trenek, chtěli z nás všechno servat. Užili jsme si i večeři po postupu, i když jsme měli pod trenérem Jarolímem přísná pravidla. Nemohli jsme to oslavit jako kluci v I. B třídě, druhý den jsme měli regenerační trénink. Něco malého jsme ale měli povolené, oslava však proběhla se vší slušností.
Vídáte se s bývalými spoluhráči?
Občas s Vláďou Šmicrem, ale hlavně se vídáme s Márou Suchým, Míšou Švecem a Kubou Divišem. Navštěvujeme se celé rodiny, jezdíme k sobě na chalupy. Přátelství udržujeme.
Na Slavii jezdíte?
Na AC Milán budu. (usmívá se) Mám to do Edenu daleko, skoro sto padesát kilometrů, takže nejezdíme pořád. Ale když můžu, jedu. Syn navíc taky hraje fotbal, takže se nám program leckdy i kryje. Nejradši bych jezdil každých čtrnáct dní na domácí zápas, ale to nemůžeme zvládnout.
Jak odvetu proti AC Milán vidíte?
Pozitivně. Kluci na San Siru dobře začali a do vyloučení hráli moc pěkně. I v deseti Milánu ukázali, že jsou zdatným soupeřem. Posledního gólu je škoda, odveta mohla být ještě otevřenější. Ale v Edenu už se stalo strašně moc věcí, odehrála se tu spousta krásných výher proti velkým soupeřům. Věřím, že šance bude do poslední minuty. Budeme klukům fandit.
Troufl byste si bránit Rafaela Leaa?
Ty jo. (směje se) Je fakt dobrý, fantastický. Vlčák (Tomáš Vlček) je skvělý obránce, zvládal ho bránit, až při té čtvrté brance si na něm vylámal zuby. V AC Milán jsou prostě bombarďáci, individuálně jsou úžasní. Ale i tak si myslím, že doma se to dá zvládnout. Myslím, že i všichni v AC Milán mají před Slavií respekt a vědí, co už na domácím stadionu v nedávné minulosti dokázala.
Co boj o titul?
Držím palce. Čtyřbodové manko bylo příšerné, ztráta jednoho bodu je v pohodě. Nic není ztraceného, do konce zbývá ještě spousta kol. Liga je zajímavá, kdokoliv může kdekoliv prohrát. Jedete do Českých Budějovic, které jsou předposlední, a nemáte to jisté. Když slyším bludy, že je něco jasné, hned odpovím: „Kluci, já tu ligu hrál, vím, jak je to těžké. Nikde ty góly za vás nedají.“ Je super, že je boj o titul takhle otevřený. Možná by do toho mohla promluvit ještě víc Plzeň, aby to bylo pro diváky ještě atraktivnější. Ovšem věřím samozřejmě Slavii.
