Byl jsem drzý a věřil, že Chelsea vyřadíme, vzpomíná český trenér na první střet s gigantem

Dvě remízy a dvě prohry z měření s gigantem, jakým je Chelsea, neberu jako špatnou vizitku. Ale není to tak, že bych se duely zaobíral. Vybavily se mi teď kvůli účasti Slavie ve čtvrtfinále Evropské ligy právě s Chelsea, ale jinak řeším aktuální fotbalové povinnosti.

Určitě, protože z těch čtyř zápasů byl nejlepší hned první, když jsme v Londýně prohráli právě s Viktorií. Oni netušili, odkud jsme přijeli. Absolutně nepředpokládali, že bychom kladli nějaký odpor. Ale my jsme nebyli horším týmem.

Absolutně ne. V těch letech jsem si neuvědomoval, jaké síle čelíme. Byl jsem drzý, sebevědomý. Jako nováček české nejvyšší soutěže jsme vyhráli pohár, v lize byli na špici. Když jsme letěli k prvnímu zápasu, byl jsem přesvědčený, že vyhrajeme. Vůbec mě nenapadlo, že bychom měli dostat čtyři góly.

Jako že bych nespal? To vůbec! Bezmezně jsem týmu věřil. Věděl jsem, co dříme v Karlu Poborském. Michal Bílek měl zkušenosti z reprezentace a španělské ligy, Jozef Majoroš byl fantastický v útoku. Dařilo se nám a já vážně věřil, že postoupíme. Když jsme v Londýně prohráli, zlobil jsem se.

Ne! Já měl vztek na sebe. Tehdy si Olda Pařízek zlomil nohu, my jsme na poslední chvíli angažovali Šimurku, ale nestihli jsme ho zaregistrovat na soupisku pro zápasy UEFA. Danovi bylo devatenáct. Hráli jsme před cestou do Londýna v Drnovicích. A já ho nepostavil. Nebyl rozchytaný. Já ho znal z jednadvacítky, byl skvělý, což později dokázal. Akorát načasování jeho premiéry na Žižkově nebylo šťastné. Šlo o moji chybu. A vyčítal jsem ty góly i hráčům, protože neudělali vše, aby soupeři zabránili střílet.

Byli jsme pro ně absolutně bezejmenný soupeř. Jeden člověk nám při odletu říkal, kolik asi dostaneme naloženo. A jakmile jsme prohrávali o dvě branky po čtyřech minutách s Angličany, kteří jezdí devadesát minut, tak mě sebevědomí opouštělo a byla ve mně malá dušička. Bál jsem se, abych nemusel po Praze lézt kanály. Jenže pak skončil poločas 2:2 a hráči Chelsea byli v šoku. Odehráli jsme dobré utkání a výsledek nebyl špatný. Věřili jsme, že když doma rychle vstřelíme jednu branku, máme naději.

Cítili jsme se poškození. UEFA nám už v předstihu nepovolila hrát doma a odvetu jsme absolvovali v Jablonci, protože náš stadion údajně nebyl dostatečně komfortní. Jenže pak jsme přijeli do Londýna a stadion Chelsea byl zrovna v přestavbě. Jedna tribuna byla zavřená, probíhaly tam i další práce. V tom se ukázala síla Angličanů v zákulisí. Ale i tak jsme mohli postoupit. Kdyby Vrabec proměnil penaltu, mohlo to být jakékoliv. Chelsea tehdy po zkušenosti z prvního duelu upřednostnila precizní defenzivu. I přes vyřazení šlo o obrovskou školu. Kluci si tehdy mohli říct, že jsou srovnatelní s borci z Premier League.

Absolutně. Jednak proto, že už to byl zcela jiný klub, v němž se začínaly projevovat obrovské investice Romana Abramoviče. Byli takticky vyspělým mužstvem, neudělali jedinou chybu. Bylo strašně těžké jim sebrat míč, natož pak myslet, co s ním uděláme. A navíc šlo o základní skupinu Ligy mistrů, což nás stavělo do jiné pozice, než když jde o dva duely vyřazovací fáze. Doma všichni kluci podali nadstandardní výkony. Měli jsme na bod, ale udělali jsme jednu chybu a soupeř ji potrestal. Zklamání bylo obrovské. V Londýně jsme potřebovali bodovat, abychom měli boj o postup při posledním utkání s Laziem ve své moci. Přizpůsobili jsme tomu rozestavení i styl hry. Byli jsme kritizovaní, ale uhráli jsme bezbrankovou remízu.

Lavičky jsou na Chelsea hodně blízko. On byl takový džentlmen, že mě, no name trenéra, respektoval. V Česku mnohdy domácí trenéři nadávají, ukazují různá gesta a řeší kouče soupeře, místo aby se soustředili na svůj tým. Je fakt, že nešlo o zápas, který bych si dal herně za rámeček, ale ten bod nám zaručil postup. Ranieri následně přišel a nijak náš výkon neznevažoval, a ještě nám vysekl poklonu za takticky zvládnutý zápas.

Vůbec si nevybavuji, že bychom spolu mluvili. Pro Chelsea jsme byli se Žižkovem nuly. Ale v Londýně jsme hráli skvělý fotbal. A zcela otevřenou hru. Možná jsme se nechali v druhé půli strhnout. Kdybychom zvolili taktičtější přístup, mohli jsme jít do odvety v lepší pozici. Ale šlo o poučení. Měl jsem to pak na zřeteli, když jsme dostali Chelsea se Spartou v Lize mistrů. A nabádal jsem kluky na Letné, že jestli jsme mohli obrat Chelsea se Žižkovem, svedeme to znovu.

Letěl jsem soupeře sledovat soukromým letadlem do Newcastlu. Hned po zápase jsem nabral směr Brno a druhý den jsme hráli v Drnovicích. Když jsem tehdy viděl, kolik lidí se stará o anglický tým, byl jsem z toho paf. Kdybych řekl v Česku, že chceme stejně široký realizační tým, byl bych za blázna a dali by mi mokrý hadr na hlavu. Už tehdy měla Chelsea analytické oddělení.

Tehdy se používalo video. Od Chelsea jsme dostali všechny materiály, brali to jako samozřejmost. Žádného videotechnika jsem neměl. Ale zase jsem nemohl pustit týmu čtyři VHS kazety. Takže jsem po zápase v Drnovicích osm hodin dělal sestřih, a pak se trošku prospal. Nechtěl jsem nic podcenit. Neměl jsem vlastně ani čas si nějaké starosti ze jména protivníka připouštět. Než jsem všechno udělal, tak jsme byli na letišti a nabrali směr Londýn. O nějakém strachu nemohla být řeč. Ten jsem měl na evropské scéně jen jednou. Až mnohem později, kdy už jsem měl zkušenosti.

Tehdy nám s Příbramí nalosovali v Poháru UEFA francouzský Sedan. Letěl jsem do Nantes na jejich zápas. V našem týmu byli třicátníci a zcela bez urážky vysloužilí hráči jako Šmejkal, Siegl a hodně mladých talentů. Sedan měl v kádru hráče z Afriky, šlachovité, atletické borce, kteří hráli v reprezentačních týmech. Byli čtvrtí ve Francii. To jsem se fakt strachoval. Ale postoupili jsme. V dalším kole jsme pak mysleli, že PAOK Soluň smeteme. A dostali jsme nařezáno hned v prvním utkání 1:6. Tam jsem mohl tým zachránit jedině tak, že bych vběhl na trávník a předstíral infarkt. Pokaždé jsem duely v Evropě na klubové úrovni bral jako reprezentaci země. A chtěl jsem nad takovým týmem jako Chelsea vyhrát. Třetí šanci už asi nepřijde.