Táta Twardzik zůstal v Německu. Vypráví o třech synech fotbalistech i svém angažmá ve Slavii

Minulý týden vyrazil René Twardzik s manželkou do Prahy. Vyzvedli vnučku, dceru syna Filipa, ze školky, užili si společné odpoledne a pak vyrazili do Edenu na první osmifinále Konferenční ligy, v němž Slavia porazila Linec 4:1. Za rakouský celek nastoupil právě i Filip, jenž to v kariéře ze tří jeho potomků dotáhl nejdál. O své kariéře a synech René Twardzik vypráví.

Filip to z vašich synů dotáhl nejdál. Co na kariéry svých synů říkáte?

Užil si taky se zraněními. Měl smůlu a byl kvůli zdravotním problémům dva roky bez fotbalu. Třeba v Celtiku měl problémy s třísly a musel podstoupit operaci a skoro rok nehrál. V Boltonu pak vypověděl smlouvu a sám pak říkal, že to byla asi největší chyba, kterou udělal. Skončil v klubu a jinde smlouvu neměl. Kariéru restartoval ve Vítkovicích a teď se dostal tam, kde je, tedy v Linci. Jeho dvojče Patrik hraje Regionální ligu v Německu v Rot Weiss Ahlen. Brankář Dan už kariéru ukončil, ale u fotbalu zůstal v jiné roli. Jsme rádi, jak to je, že všichni hráli fotbal.

Čím to, že vás všichni tři následovali a stali se z nich fotbalisté?

To nevím. Asi když viděli mě, tak to taky chtěli zkusit. Úplně jsme nevěřili, že by všichni tři mohli hrát fotbal, ale buďme rádi, že se vydali na takovou cestu. Samozřejmě nás to manželkou oba hřeje. Dan se vždycky cpal do brány, mrskal sebou o zem jako já, dvojčata hrají v poli, ale neřešili jsme, kdo by měl kde hrát.

Předpokládám, že fotbal se u vás rodině pořád probíral.

To víte, že ano. Bylo to na dennodenním pořádku. Takhle je to ale asi v každé fotbalové rodině. Manželka musela zatahovat za ruční brzdu, abychom se taky bavili o něčem jiném než jen o fotbale.

Jak složité bylo řídit kariéry tří dětí, které se rozhodly pro fotbalovou kariéru?

Zase tak těžké to nebylo, vše jsme řídili s manželkou. Když odcházela dvojčata do Herty Berlín, bylo na ně víc nabídek. Ale myslím, že v té době tam byla nejlepší akademie v Německu a rozhodli jsme se tak. Pak ale chtěli jít kluci jinam, souhlasili jsme a pak už se rozhodovali sami. Když odcházeli do Skotska do Celtiku, šla manželka s nimi. V začátcích se o ně starala, protože když byli šestnáctiletí, musel s nimi jít do Skotska jeden člen rodiny.

Jak jste doma vlastně mluvili?

S manželkou jsme mluvili česky, kluci to ale mezi sebou mydlili německy. Pro ně bylo výhodou, že uměli dva jazyky, a když pak všichni působili ve Skotsku, přidali angličtinu. Když se teď všichni sejdeme na Vánoce nebo při jiné příležitosti, převládá čeština.

Řešili jste jistě také to, koho budou reprezentovat. Dvojčata nastupovala v mládežnických kategoriích za Česko, brankář Daniel za Německo. Proč?

Samozřejmě jsme to doma řešili. Dvojčata se rozhodla pro Českou republiku, Dan pro Německo. V mládežnických kategoriích za něj něco odchytal, zůstal Němec. Tehdy to bylo dáno tím, že trenér na něj tlačil a chtěl ho do německé reprezentace. Dlouho jsme se o tom bavili. Ale teď je jedno, jaké má občanství, manželku má z Prahy a doma mluví česky.

Proč jste se rozhodl zůstat po kariéře v Německu?

Když jsem v roce 2008 končil kariéru, rozhodovali jsme se, jestli se vrátíme do Česka, nebo ne. Nakonec jsme zůstali v Německu. Jsou tu jiné životní podmínky, děti tu vyrostly. Žiju tu už třiadvacet let. Po kariéře jsem dělal trenéra brankářů v Rot Weiss Erfurt, bohužel před nějakou dobou se náš klub dostal do insolvence, spadl do nižší soutěže a my všichni, co jsme v klubu dělali, jsme skončili na pracáku.

Co děláte nyní?

Pár měsíců jsem byl doma, udělal jsem si přeškolení a nyní pracuji v montážní firmě. Je to velká firma, stavíme domy nebo haly po celém Německu.

Jak jste se do Německa dostal?

V roce 1999 měla Opava jisté finanční problémy, chtěli jsme klubu pomoct, manažer mi něco našel v Německu. Odjeli jsme na zkoušku, ta dopadla dobře a domluvili jsme se. Pak už jsem tam zůstal.

Když jste byl ještě teenager, působil jste i ve Slavii. Jak to tehdy bylo?

Pamatuji si to dodnes. Než jsem šel do Slavie, měl jsem předtím nabídku z Baníku Ostrava. Tehdy mě rodiče nepustili, chtěli, abych nejdřív dokončil školu. Ale někdy za půlroku jsem jednou přišel domů a seděl u nás pan Lubas, který tam pracoval, a v sedmnácti jsem šel do Slavie.

Jak na tohle období vzpomínáte?

Bylo samozřejmě pěkné. Byl jsem sedmnáctiletý kluk z vesnice a šel jsem do Prahy do jednoho z nejlepších klubů v Česku. Pro mě to byla pocta, vážil jsem si toho, že můžu trénovat s áčkem a chytat za béčko, které hrálo druhou ligu. Byl krásný pocit sedět v kabině s řadou reprezentantů.

Nemrzí vás, že jste si za áčko nezachytal?

Tak to bylo. Slavia vždy měla a má kvalitní gólmany. Byl jsem sedmnáctiletý kluk, který chytal v Třinci druhou ligu, pak jsem i chytal i za Slavii. V áčku byli Veselý a Šimurka, ostřílení borci, na které rád vzpomínám. Pak jsem ze Slavie odešel na vojnu do Tábora a za mě přišel Zdeněk Jánoš.

Po vojně jste se už ale nevrátil do Slavie, ale šel jste opět na Moravu.

Ano, šel jsem zpátky do Třince a pak jsem přestoupil do Boby Brno. Postoupili jsme do první ligy a zahráli jsme si i evropský pohár. To bylo hezké. Prošel jsem ještě Vítkovicemi a Opavou. Tam to byly taky pěné roky, kdy jsme hráli před nabouchaným stadionem. Všechna angažmá byla dobrá, každé mělo něco do sebe a mám na něj vzpomínky.