Zpověď bulharského Řepky! Proč mu nevyšla Slavia a jak se rafnul s Heinzem

„Jsem Bulhar, dvojí občanství mít bohužel nemůžu. Abych získal české, musel bych se vzdát bulharského. Jsem ale už vlastně napůl Čech, fandím dobrému fotbalu. Teď asi o něco víc budu přát Bulharům, ale v jakémkoli jiném zápase fandím Česku," říká 43letý Jonov.

Do Znojma dorazil v roce 2005. V Bulharsku, kde působil v prvoligovém Plovdivu, se dostal do finanční tísně, pokukoval proto po zahraničním angažmá. „Když mi manažer sdělil, že má pro mě nabídku ze třetí české ligy, myslel jsem, že se zbláznil. Neboj, postoupíte, ve výhledu je první, říkal mi. Nakonec jsem ve Znojmě zůstal do konce kariéry, i liga se podařila," podotýká Jonov.

V jednu dobu měl našlápnuto daleko výš. Zajímala se o něj pražská Slavia, kde tehdy vládl pevnou rukou trenér Karel Jarolím a sportovním manažerem byl bývalý prvoligový arbitr Lubomír Puček. Zásahem osudu Jonov sešívaný dres neoblékl. V devět ráno se měl hlásit na Strahově a absolvovat trénink s A-týmem. Jenže...

„Na dálnici byla nehoda, trénink jsem zmeškal. Slavii za dva dny čekal pohárový zápas s Anderlechtem, trénoval jsem pak s béčkem. Po pár dnech mi oznámili, že mě budou dál sledovat, že se uvidí. Věděl jsem, že s přestupem do Slavie je konec," lituje i po letech Jonov. „Bůh ví, co by se stalo, kdybych trénink stihl. Trenér Jarolím býval na lavičce trochu rapl, třeba bychom si sedli, byl jsem na hřišti podobný," dodává s úsměvem ve Znojmě populární Toše, jenž v české lize nasbíral patnáct startů.

Pro silné slovo nechodil nikdy daleko. Odmala je zvyklý říkat od plic, co si myslí. Takže když se mu nezdálo chování slavného spoluhráče Marka Heinze, který působil v reprezentaci v brücknerově éře, slovně ho usadil. I proto ho spoluhráči respektovali. Měřil totiž všem stejně.

„Pamatuju si to jako včera. Hráli jsme doma se Střížkovem, Mára pucoval mladého Pepu Hnaníčka, co hraje teď ve Zlíně. Pořád ho peskoval, aby nekopal dlouhé balony. Tak jsem na něj houknul: Do prkýnka, drž hubu a začni hrát. Mára začal mávat rukama, tak jsem mu to zopakoval. O přestávce jsme se v kabině chytli, sjel jsem ho. Ve druhé půli mi nahrál na gól, sám pak dal vítězný. Kdybych na něj nevystartoval, nevyhráli jsme. Nikdy jsem neřešil, jestli jde o dvacetiletého kluka nebo hvězdu," povídá Jonov, který se ve Znojmě usadil a založil rodinu.

Mrzí ho, že si nikdy nezahrál proti Řepkovi, kterého hltal. Když končil kariéru, vyhlášeného letenského bouřliváka zval na rozlučkový zápas. Ale ani při něm se se svým idolem nesetkal. „Tomáše jsem vždycky obdivoval. V Česku na něj lidé většinou plivali, nadávali mu, že je hajzl. Když to shrnu, on chtěl jenom vyhrát. Na trávníku nechal srdce, v tom jsme si byli podobní. Škoda, že jsme spolu nikdy nebyli na hřišti. Tenkrát mi přislíbil, že přijede na rozlučku. Za pár dnů mi zavolal a omluvil se, že nemůže. Byl férový," tvrdí Jonov, který i ve 43 letech nadále hraje fotbal. V SV Pulkau, klubu nižší rakouské soutěže.

Na chleba si však už třetím rokem vydělává manuálně, v nedaleké stavební firmě. „Fotbal mě pořád baví, v mých letech už to ovšem není žádná sranda. Priorita je ale práce, ta živí naši rodinu. Dělám na stavbě. Míchám maltu, lepidlo, řežu cihly, maluju. Cokoli je potřeba. Jsem helfer, jak říkají Rakušáci. Dělník," říká Jonov.

„Jasně, fotbalový život byl pohodlnější. Vstanete v osm, dáte si snídani, jedete na trénink. Po tréninku na oběd, na kafe. Teď vstávám v pět, směna začíná v sedm. Ať je venku pětatřicet nebo dvacet pod nulou. Jsem ale spokojený, vážně. Nebyl to pro mě šok, s koncem kariéry jsem počítal s předstihem. Naskytl se helfer, jsem rád, vážím si toho. Práce mi nikdy nesmrděla," uzavírá sympatický Jonov.