Článek
V souboji o míč (zleva) Roman Procházka z Plzně a Jan Bořil ze Slavie.
Záložník Plzně Roman Procházka s manželkou Michaelou a synem Timotejem v tréninkovém areálu Levski Sofia.
Záložník Plzně Roman Procházka se synem Timotejem na procházce v Sofii.
Cizinec-kapitán v Levski, jak se to stane?
Zahraniční hráči klubem většinou jen profrčí, vztah si k němu vybudují téměř výhradně odchovanci. Jsem možná jediná výjimka, cizinec, který si Levski zamiloval. Klub mi přirostl k srdci, fanoušci mě přijali za svého. Jako Bulhara, odchovance. Kapitánem jsem byl ale až ve čtvrtém roce. Byl jsem tehdy v kabině služebně nejstarší, takže asi i z toho to vyplynulo. V Levski šlo o výjimečnou věc.
V Bulharsku není ani běžné, že by byl oblíbencem fanoušků cizinec.
Jak se říká, ukázaná platí. Musel jsem si pozici vybudovat na hřišti. Dal jsem pár důležitých gólů, fanoušci mě oslavovali. První rok ale nebyl ideální. Přišli jsme o titul, vyměnil se trenér a já šel na hostování do Trnavy. Po návratu mě v Levski nechtěli. Váhali, jestli se mnou rozváží smlouvu nebo mě prodají. Byl jsem ale neskutečně odhodlaný. Říkal jsem si: Ne, vy jste mě před rokem koupili, chci tady něco dokázat! Zůstal jsem a začal se prosazovat.
Jak vypadá, když vás mají fanoušci v Bulharsku rádi?
Když mě potkali ve městě, zastavili mě. Stávalo se, že při zápasech vyvolávali moje jméno. To bylo top. Nestávalo se tedy, jako třeba v Itálii, že by mě majitelé restaurací zvali gratis na jídlo. Škoda.(smích) Ale poznávali nás, většinou to bylo o fotce a povídání si o fotbale.
Hráči Plzně se radují z gólu proti Liberci. Zleva Lukáš Kalvach, Radim Řezník, Roman Hubník, autor branky Roman Procházka a David Limberský.
V Levski jste zažil syna brazilské legendy Rivalda. Zdědil něco po otci?
Byl jedním z mnoha cizinců, kteří klubem prošli. Nechci kritizovat, ale když jsme se dozvěděli, že klub angažoval syna Rivalda, čekali jsme něco extra. Jenže on přišel z nějakého rumunského klubu, kde ho nechtěli. Moc se nepotatil.
Setkal jste se s jeho otcem?
Byl na některých zápasech, dokonce na derby s CSKA. Jednou se stavil v kabině, bohužel jsem tam zrovna nebyl.
Zmínil jste derby s CSKA. Bylo stejně vyhecované jako v Česku duel Sparty se Slavií?
Derby s CSKA byla občas divočina. Jednou se hrálo na sněhu, fanoušci trefili trenéra CSKA koulí do hlavy. Upadl na zem, byl otřesený. Ale jinak nic hrozného, žádné rvačky. I díky tomu, že derby se hrají na národním stadionu.
Záložník Plzně Roman Procházka s manželkou Michaelou a synem Timotejem v tréninkovém areálu Levski Sofia.
Kvůli bezpečnosti?
Přesně tak. Stadion se rozdělí na polovinu. Za jednou brankou jsou ultras CSKA, za druhou ultras Levski. Domácí mají k dispozici hlavní tribunu, hosté protější. Tím se vyeliminuje hrozba, že si fanoušci navzájem rozbijí stadiony.
V Bulharsku jste strávil několik let, je vám blízká tamní mentalita?
Někdy mě štvala. Bulhaři mi přijdou lehce nezodpovědní, leniví. Spíš mi ale vadilo, že nejsou tolik cílevědomí. Brával jsem si stranou mladíky, snažil jsem se jim vysvětlit, že nestačí, že hrají bulharskou ligu. Oni ale byli spokojení.
Chybí vám Bulharsko?
V Sofii bylo fajn, s rodinou jsme tam byli moc spokojení. Co mi ale nechybí, jsou bulharští řidiči. V Sofii jsem naboural tři služební auta. Dopravní předpisy se tam nenosí, přednost zprava nikdo nedodržuje. Jede ten, kdo je rychlejší a drzejší. Ten, kdo se do křižovatky natlačí. Na tohle jsem si nezvykl.
V souboji o míč (zleva) Roman Procházka z Plzně a Jan Bořil ze Slavie.
Jaký karambol byl největší?
Z postranní ulice vyjel chlapík, zastavil se až o moje auto. Naštěstí jsme se jen ťukli. Byla docela legrace, že jsme se nemohli shodnout, kdo měl přednost. I policajti si s tím lámali hlavu.
Bál jste se na bulharských silnicích?
Byl jsem spíš často naštvaný. Představte si dlouhou kolonu aut. Najednou se přiřítí borec zprava a nacpe se do křižovatky. A za ním dalších pět. Přitom já v koloně čekal dvacet minut. A ještě jedna věc byla v Bulharsku zvláštní. Jejich kývání hlavou do strany na souhlas, které jinde ve světě znamená ne.
Zvykal jste si?
Delší čas. Například v restauraci jsem s tím měl problémy. Než číšník pochopil, co si chci objednat... Navíc Bulhaři hlavou divně kývou. Říkal jsem jim, že jsou rarita, jediní na světě. Jenže jim to vůbec divné nepřišlo.
