Článek
Dokážete si vy sám představit EURO v uzavřené bublině?
Moc ne, ale myslím, že o tak velký problém nejde a kluci to zvládnou dobře. Jsou na to připraveni, ostatně podobným způsobem žijí už rok. Kdyby však taková izolace přišla jako blesk z čistého nebe, asi by znamenala velký nápor na psychiku. Ale jelikož kluci už bubliny absolvovali ve svých klubech, na soustředěních, při pohárových zápasech, věděli, co je čeká.
Ostatně vy jste stejný režim zažil s reprezentací do 21 let na malém Euru letos v březnu.
Ano, ve Slovinsku, trvalo to však jen devět dnů a problém s tím nebyl. Měli jsme svůj hotel, každý vlastní pokoj. Mohli jsme ven na procházky, protože jsme bydleli v podstatě na samotě v přírodě. Trénovali jsme v Celje, v krásném centru, kde vám ani nepřišlo, že jste v bublině.
Jenže pro Šilhavého partu se může odloučení od světa natáhnout až na šest týdnů, pokud by se dostali až do finále.
To je sice dlouhá doba a jasně, je to na hlavu. Ale na druhou stranu, když budou postupovat, budou izolaci snášet dobře. Kdybyste se jich zeptali: „Chcete být v bublině šest týdnů?“ Asi by odpověděli: „Jasně, chceme, byli bychom totiž ve finále.“ Navíc některým typům podobná izolace i vyhovuje, raději si po tréninku spíš odpočinou.
Tomáš Zápotočný, manažer fotbalové reprezentace do 21 let a trenér brankářů Ladislav Maier (vlevo).
Může být hrozbou ponorková nemoc?
Myslím, že ponorka nehrozí. Tahle doba jim opravdu nespadla z nebe včera. Z klubů jsou připravení a věděli, na co se mají nachystat. Někdo se třeba dívá na filmy, někdo raději odpočívá, někdo si zahraje karty. Blbý je, že nemůžou zajít do města, sednout si na kafe. A ono se to nezdá, ale toho volna zase tolik není. Kolikrát jste večer rád, že si vůbec lehnete. Já si vždy zakládal na tom, aby byla dobrá parta, ale opravdu záleží na charakteru. Vzpomenout můžu třeba Tomáše Galáska, tichého kluka, na opačné straně je Pavel Horváth.
Jak důležitý je na turnaji takový bavič?
Jak kdy. V roce 2000 jsme měli na mistrovství Evropy docela dobrou partu. Byli tam kluci, kteří mají ke srandě blízko. V Anglii 1996 se sešel v podstatě nový mančaft. Legionáři Míra Kadlec, Luboš Kubík a Patrik Berger, mistrovská Slavia, hráči ze Sparty, Olomouce a jediný já z Liberce. Poznávali jsme se až na EURO a vypadalo to, že za týden budeme zase doma. Polovina kluků ani nevybalovala kufry. Po prvním prohraném zápase s Německem bylo hodně dusno. Ale potom jsme porazili Itálii a už to jelo. Víceméně celé to vždy bylo hlavně o výsledcích.
V Anglii jste došli do finále, takže o zábavu bylo postaráno?
Největším bavičem tam byl asi herec Míra Donutil. (usměje se) Nějakou dobu s námi strávil, dokonce pak i bydlel ve stejném hotelu, kde pro nás také vystupoval.
Jak jste ještě trávili volný čas?
V hotelu v Prestonu jsme měli dobrý wellness, hned u něj parádní trávník, kde jsme mohli hrát bago nebo nohejbal. Fakt to bylo dobrý. Navíc když jsme postoupili, na pár dnů přijely i manželky, což jsme měli od Franty Chvalovského (předsedy svazu) slíbený. Jinak jsme dostali od trenéra v Anglii absolutní volnost. Vzpomínám si třeba, že tenkrát byl sponzorem Radegast. A u recepce měl stánek, kde bylo sklo, naražená bečka, a kdokoliv si tam mohl natočit pivo.
Český brankář Ladislav Maier (vlevo) a obránce Jan Suchopárek během exhibičního utkání s Německem.
I vy?
Jasně. Vím, ve srovnání s dneškem něco nepředstavitelného. Po zápase jsme dostali volno a s kluky jsme šli normálně na pivo. Vedle byla restaurace, myslím, že se jmenovala Golden Ball. Hráli jsme tam i kulečník. Chodilo nás deset patnáct, zbytek zůstával na pokoji nebo se šel někam projít. Měli jsme fakt volnost, jen jsme měli svoje bodyguardy. Třeba jsme se jeli podívat na druhé utkání ve skupině mezi Ruskem a Itálií. Nikdo se na nic neptal, nehlídal večerku. Myslím, že jsme uměli slavit, ale výsledkem zase bylo finále.
Když to takhle vyprávíte, není vám současných reprezentantů trochu až líto, že nesmí vůbec nikam?
Nezávidím jim to, to je pravda. Jsem v uvozovkách památkář. Když někam přijedu, chci ochutnat místní kuchyň, pivo, poznat tamní zvyky, prostě vidět toho na daném místě co nejvíc. Je mi jich líto, že tohle nemůžou, když jsou v Praze a na zápasy v základní skupině jen létají.
Na druhou stranu, nemají to ve srovnání s vámi zase díky moderním technologiím o něco jednodušší?
To je taky pravda. Z nás tehdy počítač neměl nikdo. (směje se) Když jsme letos jeli s jednadvacítkou na ME do Slovinska, Láďa Krejčí si s sebou vezl televizi s nahranými filmy. To já na turnaji televizi nikdy pomalu ani nezapnul. S olomouckou partou, Látalem, Hapalem a Drulákem, jsme spíš mastili karty.
Možnosti kontaktu s rodinou jsou taky neporovnatelné, že?
Nepochybně. Když jste chtěl za nás zavolat domů, šel jste na recepci, vytočil číslo, tři minuty si povídal, nechal tam tři stovky a šel pryč. Dneska po Skypu se můžete vidět vlastně každej den a víte, jestli děti zrovna snídají jahodovej nebo malinovej jogurt. (směje se)
