Článek
Čeští fanoušci přijeli podpořit svůj tým na zápas se Španělskem
„Kdo neskáče, není Čech! Hop! Hop! Hop!" hlaholí jedna skupina. Ta druhá poslouchá a pak zatleská. Vzápětí odpoví: „O sol Espaňol! Espaňol! Espaňol!" a hned přidá rytmické tleskání a slavný popěvek: „Na nanana Viva Espaňa!" Potleskem odpovědí Češi a hned si s nimi jdou plácnout a vyfotit se. Navzájem se učí svoje popěvky, což jim ale moc nejde.
Nálada je báječná. A nic ji nezkazí ani složitá cesta do Fan zóny, která právě otevřela brány. Na dvaceti metrech tři kontroly. Všechny stejné. Otevřete baťůžek, větší musíte uložit do úschovny, ukážete jeho obsah, pak vše, co máte v kapsách a nakonec roztáhnete ruce i nohy a statní bezpečáci vás důkladně prohmatají. Ženy samozřejmě kontrolují ženy. Tři stejné procedury trvají skoro deset minut, než vstoupíte do Fan zóny.
Kromě obří obrazovky na jednom konci je celá lemovaná stánky s občerstvením, stolními fotbálky. Největší fronta je u Fan Shopu s předraženými suvenýry šampionátu. Magnetka za deset euro, maskot Victor za dvacet, stejně jako dětské tričko. Pánská polokošile za pětačtyřicet. Všechno jde na dračku. Adidas, oficiální výrobce, si musí mnout ruce.
Kontroly i při cestě zpět
Ze skupinky v českých dresech zní typický severomoravský přízvuk. Když se zeptám, jestli jsou z Ostravy, ohradí se, že ne. „My jsme ze Zelinkovic u Frýdku Místku. Udělali jsme si výlet. Vyjeli jsme ve čtvrtek, podívali se i do Monaka a dalších měst. Do Toulouse jsme dorazili včera," vypráví Radim. Přijeli auty jen na úvodní zápas se Španěly. „Pro tři body a jedeme domů. Déle být nemůžeme. Není dovolená a Bakala neplatí... Kupuje si raději vinice," pravil s úsměvem. Příjmení raději neprozradil. Pochopil jsem.
Lehké není ani dostat se z Fan zóny. Znovu kontrola, už jen jedna. Všude přenosné zátarasy a po sto metrech betonové, pak druhé a třetí. U všech policisté, vojenské vozy a u prvních vojáci se samopaly a nějaké větší vozidlo pod plachtou. Projet k Fan Zóně je nemožné. Uzavřené a přísně střežené jsou i všechny boční ulice a uličky. Tramvaje nejezdí.
Všechny hospody a osvěžovny směrem do centra jsou obsypané fanoušky obou táborů. Baví se náramně. Ze zahrádky jedné z nich se ozývá naše národní: „Vysoký Jalovec, vysoký jako já..." Podle nářečí Moraváci, ale z jihu. „Jsme z Kroměříža," praví usměvavý chlapík a v kelímku mu šplouchá víno.
„Z Toulouse přejíždíme do Saint Etienne," dodá a prozradí, že je Petr. Jeho soused podle placatky nezapře, že je z Valašského království. „Od Bolka prvního. Chcete slivovicu? Já su Jožin," haleká. Slivovici jsem odmítl, ale mám obavu, aby prošel kontrolami na stadión. Kdo ví, jak přísní policisté zareagují na jeho „vůni." Hlouček najednou ztichne, to když kolem prochází vojenská hlídka se samopaly. Nejprve jeden voják, asi velitel, za ním po deseti metrech další tři dvojice. Budí respekt..
Dostat se na stadión je problém. Většina ulic je zavřených, další zjednosměrněné. Tři kilometry trvají v kolonách hodinu, další minuty trvají důkladné kontroly. Ti, kdo se vydali pěšky, vytvářejí dlouhé zástupy, vinoucí se ke Stadiu Municipal. Na stadiónu to vře už dvě hodiny před zápasem. Kotle obou táborů se překřikují a přezpěvují. Největší rachot nastává, když se jdou mužstva rozcvičit. Češi jsou slyšet a povzbuzují, hráči jim zatleskají. Totéž Španělé vůči svým. Velká fotbalová bitva začíná...
