Hašek: Český fotbal už není totalita

Rozhodně. Věk je relativní. Prázdniny jsem si prodloužil o další dovolenou a je mi fajn. Přibývající roky neřeším, protože většinou někde sportuju s mladými. Ale nejvíc se stejně těším na golf s Tondou Panenkou nebo Vizourem (Ladislavem Vízkem), protože všichni v sobě máme správnou hravost.

Jasně. I když už vlastně nemůžu moc běhat, na fotbale jsem plonkový. Když hraju, šlapu si po jménu. (usmívá se) Ale jinak kromě golfu zvládám tenis nebo hokej, ten mě moc baví.

Nijak speciálně, jako každé narozeniny. Jsem s paní v Japonsku, kde jsem nechal kus srdce. Kdo tuhle zemi jednou navštívil, rád se tam vrací. A já byl v Japonsku naposledy před deseti lety.

Hodí se i kvůli práci. Věřím, že se tam jednou profesně vrátím, tamní prostředí mi naprosto vyhovuje. Fotbalově i životně. Jinak je mi nejlíp doma v Lipencích na kraji Prahy.

Kluci fotbal milují, oba ještě hrají a trénují děti. Mimochodem, asi nejsem sám, kdo vlastní děti neviděl tolik jako vnoučata. Dneska už jich mám pět. I kvůli nim pro mě bude těžké znovu odejít do zahraničí.

Slíbil jsem ženě, že nové angažmá začnu řešit až po dovolené. Něco mám v merku, zase to bude trenérská práce.

Každý týden mi někdo volá, ale znáte to: od nabídky po konkrétní jednání uplyne dlouhá doba. Vždycky máte nějaké podmínky a svůj tým lidí, kterým věříte. Naposledy jsem podepsal smlouvu s Wydadem Casablanca.

I prezident klubu už mě vítal v rodině. Když jsem zkraje ledna přiletěl do Maroka, zjistil jsem, že mezitím sehnali jiného trenéra. Věřil jsem, že stačí podepsat smlouvu přes internet, ale v Africe to holt funguje jinak. Takže jsem tam jednou přespal a hned jsem zase frčel domů. Kufr mi přišel až za týden. (usmívá se)

Pořád říkám, že to nejlepší v mém trenérském životě teprve přijde. Jako kouč jsem měl nádherný začátek ve Spartě s dvěma tituly ve dvou sezonách a tajně doufám, že se mi povede ještě něco podobného. A když náhodou ne, nedá se nic dělat.

Jsem správně zaťatej a kouslej, abych vyhrával. Kolem mě bývali daleko lepší hráči s fůrou talentu. Když jsem v necelých osmnácti začínal v lize, měl jsem 52 kilo a bál se, že když foukne vítr, odletím. Byl jsem šťastný za šanci ve Spartě a rval se, abych hrál znovu. Tělo mám za ty roky ošoupané, ale jsem rád, že pořád můžu sportovat.

To vím úplně přesně.

Chtěl bych se ještě jednou podívat na mistrovství světa.

Je to turnaj pro 32 týmů z celé planety, nic se mu nevyrovná. Před loňským šampionátem jsem to zkoušel s Libanonem, prali jsme se skoro do poslední chvíle. Nevyšlo to, ale třeba to ještě přijde. Člověk má mít sny, aby měl za čím jít.

Je to tak, asi bych směřoval do advokacie. Táta byl právník, máma taky. Vedli mě k tomu. I když jsem hrál fotbal a dařilo se mi, věděl jsem, že při mojí postavě může každý den přijít malér. Navíc jsem měl brzy rodinu, Pavel se narodil v mých devatenácti, a potřeboval jsem mít plán B.

Kdyby ten podnik chtěl zkrachovat, tak klidně. (usmívá se) Na prvním místě pro mě vždycky byl fotbal: chtěl jsem ho dělat na nejvyšší úrovni, dokud to půjde. Učení pro mě kolikrát nebylo nejsnazší a látku jsem vypouštěl z hlavy hned po zkoušce. Táta mi opakoval: „Udělej školu a co budeš potřebovat v praxi, dohledáš v knížkách.“

Na balkon jsem se nehrnul, nejsem řečník ani revolucionář. Hrozně si toho cením, i když jsem se bál. Byl jsem kapitánem nároďáku, pár dnů předtím jsme postoupili na mistrovství světa. Výjimečná doba. Zajímavé je, že ve Francii jsem o devětaosmdesátém dělal víc rozhovorů než v Česku.

Líbilo se mi všude. Ze Sparty jsem jako hráč i trenér šel do Francie, kde je práce hodně náročná. Hráči jsou trochu egoističtější a prakticky denně jdete do konfliktu. Ale život mě tam bavil.

Nedám na něj dopustit, i když je to strašně daleko. Škoda, že jsem tam nemohl žít déle, protože jsem byl sám. Ovšem nemohl jsem vytrhnout děti z českého prostředí, to by nešlo.

Japonci jsou všichni rychlí a my potřebovali někoho, kdo by to trochu zpomalil. Horvi přiletěl s deseti kily nadváhy, ale brzy se srovnal a stal se z něj ceněný hráč. Krásné časy! V Kóbe měli vysoké ambice, jenže vedení bohužel nebylo na takové úrovni, abychom něčeho dosáhli.

To je pravda, tyhle dvě země si u nás lidi pletou. Začínal jsem v Emirátech a do Arábie jsem šel až za pár let. Cením si, že jsem měl možnost trénovat v nejlepším klubu Asie, byť to bylo jen pět měsíců. Al-Hilál je špičková adresa srovnatelná třeba se Spartou, dneska tam hraje Neymar. Já v Rijádu zažil čtvrtfinále asijské Ligy mistrů.

Slíbil jsem mladému Ivanovi, že s ním pojedu na vyšetření do Ameriky. Někdy musí jít fotbal stranou. V Saúdské Arábii byl život o dost jiný než v Evropě: mezi městy projíždíte přes několik kontrol, ulice v Rijádu jsou věčně zacpané a sluníčko moc nevidíte, protože je ve vzduchu písek.

Nedivte se, finanční možnosti jsou tam obrovské. Saúdové fotbal milují a na největší kluby bývá vyprodáno. Většina evropských zemí nakoupila televizní práva a něco mi říká, že by to s tamní ligou mohlo dopadnout líp než v Číně.

Nabídky z Česka jsem měl a mám, ale když je možnost pracovat v cizině, rád toho využiju. Technologie, podmínky, materiální zabezpečení… I když Kataru, Saúdské Arábii nebo Emirátům chybí mezinárodní úspěchy, ve spoustě fotbalových detailů jsou napřed. Mají takové možnosti, že si můžou novinky pořídit jako první.

Dneska už je naštěstí jiná doba. Zpětně jsem rád, že jsem to zkusil. Když někdo nadává na poměry v českém fotbale, říkám: „A co jste pro něj udělali vy?“ Dělat předsedu svazu nebylo jednoduché, není to moje parketa. Navíc když víte, že jste šéfem něčeho, co reálně neovládáte, nemáte motivaci jít dál. Už po prvním roce ve funkci jsem se připravoval na to, že skončím.

Excesy se najdou vždycky, ale důležité je, že fotbal u nás jde správným směrem. Už to není totalita jako dřív. Všichni chtějí, aby vývoj šel rychleji, ale ani tohle tempo není špatné.

Naprostý. Někdy možná až moc: i když deset minut před koncem prohrávám 0:3, pořád věřím ve vítězství.

Od začátku jsem říkal, že je to jen krátkodobá věc. Tenkrát se v nároďáku měnily generace, ale jsem rád, že jsme neprohráli ani jeden zápas. Pokusili jsme se ještě o postup, i když už to byla skoro utopie, a kvalifikaci jsme dokončili se ctí. Měl jsem co dělat: stíhat dvě náročné funkce najednou bylo na hraně.

Jsem přesvědčený, že by se hodila každému. Když šéfujete fotbalu, je to skoro politická funkce. Taky jsem pak nabídky z politiky vážně měl, ale naučil jsem se říkat: „Díky, nechci.“ Funkce znamená spoustu stresu každý den, což není můj způsob života.

Třeba to, že se každý večer těším na ráno. Žiju krásný život, nic mi neschází. Co víc můžu chtít?