Článek
Dnes to mají vlašimští fotbalisté snazší. Stačí, aby zvládli dvě barážová střetnutí s Teplicemi a budou v lize.
Před čtyřiačtyřiceti lety byla ovšem cesta za vysněným postupem mnohem svízelnější. Druhá liga se totiž hrála ve třech skupinách - dvou českých a jedné slovenské. Vlašim vedená trenérem Josefem Forejtem tudíž musela nejprve vyhrát svou skupinu a nechat za sebou Příbram a Kladno, a poté podstoupit první díl kvalifikace s vítězem česko-moravské skupiny, jímž se stal Frýdek-Místek.
Zvládla ho. Ve Frýdku-Místku uhráli fotbaloví blaničtí rytíři Urban, Jarkovský, Findejs, Vejvoda a spol. remízu 1:1, doma vyhráli gólem Hřebíka 1:0 a v druhém kvalifikačním díle o ligu na ně čekaly VSS Košice. Ty už ale byly nad jejich síly. Slovenský celek vedený legendárním trenérem Michalem Vičanem vyhrál doma 4:1 a v odvetě 2:1, takže postoupil mezi elitu, zatímco na Vlašim čekala po odhalení úplatkářského skandálu na dlouhá desetiletí doba fotbalového temna.
Před 44 lety vstřelil Jaroslav Hřebík v dresu Vlašimi gól, kterým jeho tým vyřadil Frýdek-Místek a postoupil do dalšího kola kvalifikace o ligu.
A za všechno přitom mohla ženská. Však už francouzský kardinál Richelieu tvrdíval: „Cherchez la femme."
Protřelý a všemi mastmi mazaný sekretář vlašimského klubu Lubomír Šindelář se o tom ostatně během dvou let, které strávil za mřížemi, něco napřemýšlel. Předseda klubu Julius Juska také...
Ti dva totiž tehdy zosnovali v kvalifikační konfrontaci s Frýdkem-Místkem plán s úplatkem pro rozhodčího, v němž nakonec sami uvízli. A to všechno jen proto, že obálku s penězi nechtěli předávat sudímu sami, aby na nich neulpělo podezření z korupce.
Proto Šindelář vymyslel, že transakcí pověří jednu ze svých přítelkyň. Jenže svěřte takový delikátní úkol ženské, která nemá o fotbalu tušení, natož aby rozpoznala, kdo je rozhodčím a kdo instruktorem zápasu.
Instrukce sice splnila do puntíku, v chodbě vedoucí v útrobách vlašimského stadionu ke sprchám a toaletám onoho 21. června trpělivě vyčkávala, i obálku napěchovanou bankovkami vytáhla z kabelky v pravý čas. Jen si prostě popletla rozhodčího Veverku s instruktorem, či chcete-li delegátem zápasu Karlem Novákem.
Ten obálku převzal, zastrčil do kapsy a tvářil se, že je vše zařízeno, i když údajně netušil, proč mu ta dáma obálku dává, natož co obsahuje. Zato hned druhý den spěchal na fotbalový svaz, aby tam všechno nahlásil a dvacet tisíc poctivě odevzdal.
V té době šlo o velké peníze. Zvláště, když se jednalo o druhou splátku, neboť za remízu ve Frýdku Místku měl sudí slíbeno padesát tisíc. Třicet dostal na místě, dvacet mu měla předat ona dáma při odvetném utkání ve Vlašimi.
A právě proto se o jejich původ začala zajímat i Státní bezpečnost. Dlouhé měsíce rozplétala případ vlašimských černých fondů, které patřily v dobách reálného socialismu k fotbalovým klubům stejně neodmyslitelně, jako míč k fotbalu. Financovaly se z nich přestupy hráčů, prémie na přilepšenou i úplatky pro rozhodčí či soupeře. Vlašim ovšem měla smůlu, protože strana a vláda rozhodla, že kauza poslouží jako exemplární případ pro výstrahu všem.
Na světle světa se tak objevovaly částky vyplácené hráčům za jejich ochotu přestoupit do města pod Blaníkem. Suma sumárum sto třicet tisíc pro sparťany Rosického, Urbana a Melichara, pro šedesáti či třiceti tisících pro další posily.
Před 44 lety se s Vlašimí pokoušel o postup do ligy trenér Josef Forejt, letos ji do baráže dovedl Martin Hyský.
Ve Vlašimi sice neměli díky podpoře patronátních Blanických strojíren a sléváren o peníze nouzi, sekretář klubu však dokázal obstarat další. Fingovanou fakturací soustředění, které se nikdy neuskutečnily, ale třeba i prodejem budovy, která ve městě nikdy nestála, ale Krajský investorský ústav v Praze ji přesto koupil.
Pomalu na dva miliony vyčíslil státní žalobce rozkrádání socialistického majetku, kterého se měli předseda vlašimského fotbalu Juska a sekretář Šindelář spolu se svými dalšími patnácti komplici dopustit.
Nic nepomohlo, že Juska byl předsedou klubu z leknutí, neboť ho instalovali do funkce teprve třináct měsíců před propuknutím aféry. „A navíc se stranickým úkolem, že o postup do ligy se musíme postarat, protože podle sportovních výsledků se hodnotí úroveň kraje a jeho politickovýchovná práce. A když se v Kladně hraje hokejová liga, bude se hrát ve Vlašimi fotbalová," hájil se před soudem příkazem, který dostal ze středočeského vedení Komunistické strany.
Možná i proto si měl odsedět jen dva a půl roku, zatímco klubovému sekretáři Šindelářovi přidali o rok víc, aby mohl za mřížemi přemýšlet, že za vším je třeba hledat ženu. Oběma byl trest nakonec zkrácen, ale zatímco Juska se už do fotbalu nikdy nevrátil, Šindelář si pokoj nedal.
Působení ve fotbale mu sice zakázali, v Čechách v tělovýchově rovněž žádnou funkci zastávat nesměl, to mu však nebránilo, aby nepřesídlil na Slovensko do Žiliny a věnoval se hokeji. A protože se vyznal a byl všemi mastmi mazaný, postupoval i s hokejovou Žilinou mistrovskými soutěžemi výš a výš. Dokonce stejně rychle, jako s fotbalovou Vlašimi. „A pořád za pomoci žen," jak s tajemným úsměvem ve tváři přiznával, a přitom nepřestával litovat, že blanické fotbalové rytíře nedovedl až do ligy.
První kolo baráže s Frýdkem Místkem sice i díky všimnému pro rozhodčího zvládli, ale s vítězem Slovenské národní ligy VSS Košice prohráli oba zápasy, takže do nejvyšší soutěže postoupili „Východňári".
Vlašim o ní snila marně. A když propukla aféra s černými fondy, smetla tamní fotbal úplně.
Na dlouhých čtyřiačtyřicet let, než o sobě dal zase vědět. Druhou příčkou ve druhé lize a postupem do baráže, která ho teď čeká s Teplicemi.
