Od padesátin, kdy jsme málem dobyli Wembley, neslavím, culí se jubilant Rada. Do paměti se mu vryly i tanky

Vrátil se na Julisku, s níž je srostlý. Druhou sezonu se snaží, aby byl z Dukly zase Žlutej balet, jak skandují její fanoušci.

„Jsme první, ale po šesti kolech, ještě jich je 24 před námi. Stačí jedno kolo, a můžete být kdo ví kde. Mám samozřejmě radost, takového postavení bychom si měli vážit," líčí Petr Rada.

Když trénoval v cizích službách, pravidelně chodil na Julisku do hlediště mezi bývalé dukláky na jejich tradiční místečko za střídačkami. Teď je má během zápasů za zády jako podporu.

„Mám radost i kvůli nim. Láďu Vízka, Honzu Fialu nebo Honzu Bergra ještě nepovažuji za staré. Ale když beru hráče jako Viktor, Geleta, Brumovský, Jelínek, Vacenovský, dokázali toho v Dukle mnohem víc než my. Jsem rád," netají.

Na prvoligové scéně vedl hned sedm klubů, s Duklou ještě tu čest neměl. „Velké cíle už si v mém věku nedělám. Ale přiznávám, právě pro bývalé hráče bych chtěl Duklu do ligy přivést. Už před rokem jsem se kvůli tomu vrátil. Je to sen, taky kvůli majiteli, který mě oslovil. Starších si vážím, třeba Brumovský mě ještě trénoval. Nějaké postřehy si od něj beru dál. Pro ně bych v koutku duše postoupit chtěl, aby zase mohli chodit na první ligu."

V minulé sezoně skončila Dukla čtvrtá. „Postup nás láká. Myslím, že hráči to cítí stejně, aby si ligu zkusili. Říkám jim, že v ní by se těšili mnohem větší pozornosti."

Radův syn Filip ještě chytá, ale už je členem realizačního týmu jako trenér brankářů.

„Ještě nechce končit, bude mu 39, gólmani to mají s věkem trochu jinak. Ještě by na to měl, ale máme mladšího brankáře. Filip trénuje gólmany, baví ho to. Trenérský kurs si udělal, plánuje i licenci. Dělá to poctivě jako já, myslím, že buňky pro to má," popisuje otec.

„Říkám mu, že se jménem Rada to bude mít těžké, že u někoho mu přivře dveře. Ale mám ještě dost síly, abych ho bránil. Od divize si prošel až do ligy, kde má 216 startů. Budu mu v tom pomáhat. Vychoval jsem ho, že si nechá poradit. A někdy přijde s něčím, že si řeknu dobré."

Rada by se mohl dočkat také fotbalových vnoučat. „Vnuk má čtyři roky. Čekají druhý přírůstek, údajně znovu syna. Takže dva kluci v plné síle. Nemusejí být za každou cenu sportovci, hlavně ať z nich vyrostou dobří lidé. Trochu mě mrzí, že syn začal s rodinou tak pozdě. Pokud z vnuků sportovci budou, tak mám trochu obavy, abych se s ohledem na svůj věk a nervové vypětí během kariéry jejich sportování dožil..." přemítá vyhlášený bouřlivák.

Narozeniny slaví 21. srpna, což je datum nechvalně proslulé okupací spojeneckých vojsk v roce 1968.

„Bylo mi deset, když přijely tanky. Ve třiceti jsem odcházel ven. Nezapomenutelný zážitek pak mám spojený s padesátinami. Byl jsem čerstvě hlavní trenér reprezentace a k prvnímu zápasu jsme jeli do Anglie, 20. jsme tam hráli. Remizovali jsme 2:2, přitom jsme ve Wembley mohli vyhrát, domácí vyrovnali až v 90. minutě... To se nezapomíná!"

Do paměti se mu stejně tak vryly také 10. narozeniny. Od okupace dnes uplynulo 55 let.

„Vybavuju si to přesně. Bydleli jsme s rodiči na Libuši. Máma mi povolila, abych nedaleko od nás přespal u kamaráda venku ve stanu. Byli jsme tam čtyři kluci, ještě 20. jsme blbli. Ale druhý den ráno hned v osm pro mě máma přišla, že přijely tanky. Zrovna přes Libuš vedl vojenský koridor těžkých letadel s tanky. Celí vyplašení jsme s mámou spěchali domů. Každý z nás čtyř kluků si to dodnes pamatuje přesně. Nikomu bych ten pocit nepřál," vybavuje si živě ještě dnes.

„Vydrželi jsme to tady, doufám, že naše děti se budou mít líp. Na druhou stranu je mi ouzko. Mám pocit, že svět je v poslední době obrácený naruby, že je to ještě horší, než to bylo. Moc si přeju, aby mladí měli pohodový život."

Ve svém věku už může Rada bilancovat. „Nelituju svého života, ani dne, ani hodiny. Zažil jsem si i peklo, kdy jsem se bál vylézt z auta. Posledních pět, sedm let ovšem cítím, že mě lidi berou pozitivně. Jsem jim za to vděčný. Asi budu ještě zlobit, ale musejí to se mnou ještě vydržet..." avizuje s úsměvem čerstvý pětašedesátník.