Článek
V šestatřiceti letech si poprvé v kariéře zahrajete první ligu, jak vám to zní?
Budu v ní asi nejstarší debutant, nikdo dýl v lize zřejmě nezačínal. (úsměv) Je neuvěřitelný, co se nám povedlo! Že se budeme držet nahoře, tomu jsem věřil, ale že to dotáhneme až do ligy... Kdyby mi někdo tohle tvrdil před sezonou, asi bych si poklepal na čelo a nevěřil mu.
Vypálili jste rybník všem největším favoritům...
V Pardubicích se nikdy neobjevovala nějaká velká jména, neměli jsme nikdy žádný extra podmínky, vždycky to tady bylo založený na kabině. V předešlých letech se stalo, že jsme do ní občas museli trochu zasáhnout, ale letos se nemuselo vůbec nic řešit. Prostě si to tak nějak žilo svým životem a proplouvalo se sezonou bez problémů a extempore.
Jak jste s dalším ostříleným harcovníkem Pavlem Černým zapadli mezi plejádu mladých dravců?
Člověk vedle nich spíš omládne, než že by se cítil nějak blbě. Akorát já nejsem moc přes sociální sítě, takže jsem si občas připadal, že kluci mluví jiným jazykem. (úsměv)
Jak jste si v sobotu vychutnal postupové oslavy?
Byly bouřlivý. Domů jsem přišel ráno někdy ve čtvrt na sedm. Už bylo světlo. V pondělí se z toho člověk už dostal a půl dne jsem pak tady pomáhal uklízet bordel (úsměv). Moc jsme si to ale s fanoušky užili. Člověk si možná ještě ani pořádně neuvědomuje, co se vlastně dokázalo.
Pamatujete tady i divizi, jaká nejsilnější vzpomínka se vám vybaví?
Určitě postup do ČFL. Taky jsme nevěřili, že by to mohlo klapnout, ale najednou jsme v půlce sezony vedli o hodně bodů a soutěž vyhráli. Z tehdejší doby tady zůstali už jenom trenér brankářů Martin Shejbal a kondiční kouč Tomáš Prorok. Tenkrát jsem hrával i futsal, ale pak s ním přestal. Když jsme hráli ČFL, nechtěli, aby se někdo zranil a víceméně nám ho zakázali. Ale měl jsem to vždycky jasně dané, futsal byl až na druhém místě, přednost jsem dával fotbalu.
Hrál jste ho tehdy na amatérské úrovni, jak složité bylo skloubit fotbal s prací?
Bylo to náročné časově. Jezdil jsem z práce na tréninky, které byly až někdy k večeru, v pět nebo šest hodin, a pak vyrazil domů do Prachovic, kde jsem tenkrát bydlel. Dělal jsem řezníka, pak vzduchotechniku, vyráběl a montoval plastová okna, později jsem byl zaměstnaný tady v klubu. Posledních sedm nebo osm let pečuju o hřiště.
Baví vás to?
Jo, jsem fakt spokojenej. I když občas je člověk rád, že odjede někam na dovolenou, změní prostředí, protože jsem na hřišti vlastně pořád (smích). Ráno na půl osmou nebo osmou hodinu sem přijedu, vyperu dresy, oblečení, pověsím je. Když máme trénink už dopoledne, tak na něj zajdu a po něm sekám trávu nebo dělám, co je zrovna potřeba.
Tvrdíte, že stadion je v uvozovkách váš druhý domov, čím si od fotbalu nejlíp vyčistíte hlavu?
Zajedeme s manželkou do Prachovic, kde máme oba rodiče. Když máme volno, většinou zajedeme na víkend tam. Člověk si odpočine...
Manželka vám pravidelně fandí v ochozech, hodně zápasy prožívá?
Spíš fandí potichu, neslyšel jsem jí tady křičet (úsměv). Fotbal ale má ráda a bavíme se o něm dost. Občas mi řekne, že jsem nehrál moc dobře nebo že mi to naopak šlo. Neprobíráme výkony do detailů, ale dokáže i říct, že to nebylo úplně dobrý. Dívá se se mnou na fotbal i v televizi. Někdy já třeba ani nechci, ale koukáme se stejně. (smích)
Za pár týdnů vás čekají duely mezi elitou, na co se nejvíc těšíte?
Samozřejmě na ty top zápasy, ale nejvíc asi na Slavii v Edenu. Od malička jí fandím stejně jako celá rodina. Měl jsem i plakáty, v dětství taky malý slávistický dres. Nevím, jestli jsem měl vyloženě nějaký idol, ale líbili se mi třeba Šmicer a Berger... Zápasy proti Slavii budou každopádně pro mě úplně nejvíc.
První liga bude zase jiný level, co od ní čekáte?
Nikdy jsem ji nehrál, takže nedokážu posoudit, o jaký schod je výš než druhá liga. Bude to asi jiné, než když jsme se s prvoligovými týmy střetávali v poháru. Budeme se učit, sbírat zkušenosti a snažit ze zápasů vymáčknout co nejvíc bodů.
Ve městě vládne řadu let hokej, vnímáte momentálně i fotbalovou horečku?
Hodně mě zastavují lidi, které jsem v životě neviděl. Pogratulují, popřejí. Sem tam rozdám i nějaký autogram. Přejí nám to, i když ne všichni. Ale myslím, že fotbal začali brát víc vážně. Kór když jsme postup dokázali v době, kdy hokej v Pardubicích není na úplně top úrovni.
Těšíte se na prvoligové boje, přesto určitě zabolí, že domácí zápasy nemůžete kvůli nevyhovujícímu stadionu Pod Vinicí hrát v Pardubicích...
To je jediná věc, která mě trochu mrzí. Že jsme pro lidi ligu vykopali a budou muset za námi v příští sezoně jezdit do Boleslavi. Bohužel se stadionem je to tady tak, jak je. Rekonstrukci Letního nějak odklepli, ale já tomu budu věřit až v momentě, kdy se bude fakt něco dít a začne se stavět.
