Článek
Jak jste se srovnal s tím, že z dlouholetého parťáka Kozáčika je čerstvě váš nadřízený?
My gólmani jsme specifická skupina, takže vůbec žádný problém není. S Matúšem jsme vycházeli po lidské stránce perfektně, i když jsme byli konkurenti. Na stejné vlně jedeme dál. Do skupinového cvičení jsme zapojeni všichni včetně trenéra. Za mě je tedy úplně přirozené, že je mezi námi, byť už v pozici kouče.
I komunikace mezi vámi probíhá na stejné vlně?
Naprosto. Pro Bakyho (bývalý útočník Marek Bakoš) byl přechod do pozice asistenta mnohem složitější.
Trenéři s hráči z pole komunikují jinak?
Přesně tak. Bylo pro něj daleko těžší mluvit ke klukům než pro Matúše k úzké skupině gólmanů. Ta musí perfektně fungovat. Pokud jeden člen dělá problémy, pro zbytek je to kontraproduktivní. My jsme fungovali vždycky výborně, což se přeneslo i do současnosti. Věděl jsem, co od toho čekat.
Přinesl Kozáčik něco nového oproti Martinu Ticháčkovi, který odešel s koučem Vrbou do Razgradu?
S Martinem jsme byli spokojení, vyhovoval nám oběma. Nic zásadního Matúš nezměnil, není důvod. Nedávno chytal, takže ví, že dělat něco naoko, aby to vypadalo, že děláte hodně, je naprosto zbytečný.
Už na vás zvýšil hlas?
Zatím neměl potřebu. Ale třeba to někdy přijde. Nebudu s tím mít problém, to přece k fotbalu patří.
Pořád děkujete osudu, že vás místo konce kariéry, o kterém jste uvažoval, nasměroval do Plzně? Právě díky zranění Kozáčika...
Osudu se děkovat nedá, ale dá se mu jít naproti. Že to tak dopadne, je jiná věc. Osudu jsem vděčný, ale děkovat mu? To asi ne.
Od začátku přípravy převzal Viktorii nový trenér Adrian Guľa. Změnilo se pro vás něco v zápasech?
Pan Vrba chtěl taky hrát kombinační fotbal. Odzadu, bez nakopávání. S novým koučem mi to jen přijde propracovanější. Vnímám malý rozdíl v detailech, pro gólmana jsou ovšem zajímavé.
Pod Guľou mužstvo v přípravných zápasech ožilo, má drajv. Cítíte ten kontrast oproti nepovedenému konci podzimu?
Trenér Guľa je živelný, to samé vyžaduje od mužstva. Od první minuty prvního tréninku chce intenzitu a maximální energii přenést do zápasů. Je pozitivní, že se nám to zatím v přípravě poměrně daří. Mám z toho radost.
Dělá vám radost i devítiletý syn Benjamin, který se prý rozhodl být brankářem?
Upřímně, myslel jsem, že mu bude rozhodování trvat déle. Ale už je na devadesát procent rozhodnutý, že v bráně zůstane. Vždycky jsem mu říkal: Útočník pětaosmdesát minut hraje špatně, ale pak dá gól a je oslavovaný. Brankář chytá devadesát minut výborně, dostane šmudlu na nula jedna a je za blázna.
Spíš jste mu pozici brankáře vymlouval?
Řekl jsem mu, ať si vybere sám. Nejsem takový, že bych ho někam tlačil.
Probíráte spolu zápasy?
On je všímavý. Poradím mu, ale ve stylu, najdi se v tom sám. Nejsem táta, který by stál za bránou a řval: Teď vyběhni, teď se posuň. Myslím, že to není vhodné, sám jsem to neměl nikdy rád.
Vidíte se v něm?
Musím říct, že Benjamin má moje živelné návyky. Když to nazvu přesně, takový pošuk do brány... (směje se)
