Článek
Vorlický rozhodně není tuctový plejer. Pochází z Boskovic, fotbalově se zdokonaloval v Brně. V šestnácti ho vyměnil za Atalantu Bergamo, kde ale jeho vzestup brzdilo zdraví. Na začátku roku se z Itálie vrátil. Koupila ho Slavie, po půlročním rozehrávání v třetiligové rezervě se přesunul do ligového áčka.
Trenér Trpišovský po přípravě básní, že má kvalitu jako Stanciu nebo techniku jako náctiletý Rosický. Jen musí Vorlickému sloužit zdraví.
Při debatě s hubeným záložníkem pochopíte, že se nevymyká jen příběhem, ale i smýšlením. Otázku si mnohdy nechá rozležet v hlavě. A pak vystřihne promyšlenou a zajímavou odpověď.
Jen se přesvědčte.
Po bitvě je každý generál, ale byl odchod v šestnácti do ciziny dobrý krok?
Teď jsem nadšený ve Slavii, takže odpovím ano. Věřím tomu, že každé rozhodnutí nás navede na další cestu. Chápu, že je hodně rozebírané, zda mají odcházet mladí hráči do zahraničí. A já se přiznám, že nesnáším, když slyším někoho, kdo je přesvědčený, co je správně.
Rozvedete to?
Odchod do zahraničí začíná v momentě, kdy se člověk narodí. Záleží na výchově doma. Škole, kterou navštěvuje. Kamarádech, s jakými se stýká. Rozhoduje, zda žije ve velkém, nebo městě. Záleží, jaký je typ fotbalisty. Netroufnu si soudit, jestli můj krok byl správný, ale minulost bych neměnil. Vždy jsem si stál za rozhodnutími a názory.
A platí to i teď?
Ano. Myslím, že po všem, co mě potkalo, jsou krásné tři ligové starty v týmu, který letos vyhrál Evropskou ligu. Navíc jsem ve Slavii. Ničeho nelituju. Upřímně nevím, proč někdo moji cestu hodnotí jako neúspěšnou.
I to slýcháte?
Řešilo se, že Itálie byla blbost, ale bylo mi to úplně jedno. Věděl jsem, co umím na hřišti, a věděla to i Atalanta. Šel jsem tam s vizí, která mi dávala smysl. Vzali mě jako budoucí číslo deset do prvního týmu na několik sezon dopředu. Dost lidí taky neví, že s mojí typologií by mě spoustu českých dorosteneckých trenérů nechtělo, preferují jiné typy hráčů. Odchod byl ze všech směrů logický. Na kdyby se nehraje, ale už nezjistíme, co by bylo, kdybych nemusel na tři operace. To mi nevyšlo, stalo se. Může být téma, proč jsem se zranil, ale to už je taky minulost.
Zkusme to. Třeba si rozhovor přečte někdo, kdo zvažuje podobnou cestu.
Nechci zacházet do ezoteriky, ale spousta lidí mi říkala, že šlo o psychiku a samotu v Itálii, čemuž nevěřím. Faktor byla určitě umělá tráva, na kterých se v italských akademiích trénuje. Každé tělo je specifické. Jsem hubený, šlachovitý, rychlý, ale přitom nejsem slabý. V Itálii se od patnácti trénuje hrubá síla. V Brně byly čtyři tréninky týdně, jenže najednou v Itálii jich bylo sedm. Zranění přišlo na konci sezony, když jsem hrál za tým do 17 let. Nebylo to nic mezi nebem a zemí. Druhá operace vyplývala z první. A třetí operaci zapříčinila ta druhá. Stává se, že se problémy nabalují.
Jak člověka změní šest let v Itálii?
(přemýšlí) Pominu klasiku, že jsem naučil vařit, prát a uklízet. Ve fotbale i životě obecně mám větší nadhled. Ve dvaadvaceti se hráč v české lize už moc nebere jako mladý, zatímco v Itálii tak vnímají i čtyřiadvacetiletého kluka. I proto vidím, že mám stále život i kariéru před sebou. Spoustu situací jsem zažil dřív než ostatní kluci. Musel jsem dospět, v šestnácti se k vám Italové chovají jako v dospělém fotbale. Sám jsem si procházel třemi zraněními, zažil covid a zákaz cestování. Střídaly se neuvěřitelně krásné momenty, ale i chvíle, které by člověk vymazal.
Koukám na vaše poslední soutěžní zápasy v dospělém fotbale. Lecce, AC Milán, Udine a najednou hrajete na jaře za béčko Slavie proti Motorletu, Písku nebo v Hostouni. Jaký to byl…
… skok?
Dobrý výraz.
Upřímně? Katastrofální, ale do toho jsem s tím šel. Netušil jsem, že realita bude takhle složitá. Po operacích jsem vůbec nevěděl, jestli budu na hřišti, a jen nastoupit do jakéhokoli zápasu bylo emotivní a v podstatě splněný sen.
Lukáš Vorlický
Doopravdy?
Moje emoce ze hry jsou stejné v krajském přeboru nebo Lize mistrů. Každý zápas beru, že může být poslední. Je to pro mě zážitek. Proti Písku jsem se cítil stejně jako na San Siru. Jdu hrát fotbal a je mi jedno kde. Byl to ale samozřejmě skok. Po roce bez fotbalu jsem neměl stejnou kvalitu jako v italské lize, což bylo pro mě nejtěžší. Také jsem ale věděl, že s trpělivostí a tvrdou prací se dostanu tam, kde jsem býval. Dostal jsem příležitost bojovat o místo v áčku Slavie a třeba se v příští sezoně vrátím na stadiony, kde jsem byl dřív.
Jak se po letech zase zvyká na české prostředí?
Přijde mi naprosto stejné, i když mi to lidé nevěří. Vážně je profifotbal všude podobný až identický. Jediný rozdíl vidím v lidech, když můžete ve Slavii narazit na (asistenta) Zdeňka Houšteckého. Ten je schopný vás při soustředění na hřišti seřvat, ale po večeři si s vámi zahraje na tabletu vědomostní soutěž. To jsem v Itálii nezažil. I díky tomu se cítím ve Slavii jako doma. Jinak se ale chod týmu, přístup trenérů nebo vedení v ničem neliší.
Existují jiné rozdíly?
Vnímám, že jsem v Itálii sice perfektně rozuměl řeči, ale necítil jsem se doma, uvolněný a přirozený. I to je důvod, proč jsem se vrátil. Z Atalanty mě nikdo nevyhazoval. Měl jsem smlouvu na dva roky, ale vybojoval jsem si, že se přes Slavii chci zkusit do velkého fotbalu. Mám radost z české kabiny a jsem zvědavý, jaká bude česká liga.
Může být člověk vůbec nervózní před ligovým debutem?
Vůbec! Jen si přeju, aby byl co nejdřív. Těším se na věci, ze kterých by asi jiní měli strach. Na hřišti se chci ukázat, nechci se schovávat. Takhle jsem byl vychovaný. Fotbal je hra, vášeň, láska. Hřiště pro mě není místo, kde bych se měl bát nebo nervovat. Vnímám důležitost zápasů, ale spíš je to nadšení. V Serii A jsem nebyl nervózní. Věděl jsem, že tam patřím, a věřím svým schopnostem.
Všiml jste si, že se podobná sebedůvěra moc v Česku nenosí?
To nevím (přemýšlí). Teď mě ještě napadá odpověď na otázku, co jsem se ještě naučil v Itálii.
Prosím.
Fotbalista je stále totožný člověk. Má stejnou hodnotu, když je zraněný nebo dává góly. V jednom zápase můžete nasázet klidně čtyři góly, ale další den si vše zanalyzujete, zhodnotíte a zase pracujete na tom, abyste to zopakoval příští týden. A myslím, že to spoustu hráčů nezvládá. Já se při zraněních naučil, že jsem identický člověk, ač mám berle nebo nastupuju na San Siru. Taky vím, že po zápase mě můžou všichni kritizovat, ale je dobré vědět, že další zápase se to může změnit. Fotbal je nevyzpytatelný a pomíjivý.
Dává si člověk s tímhle nastavením a příběhem nějaký cíl?
Dobrá otázka! Kdokoli může mít cíl, ale záleží na trenérovi, kolikrát mě postaví. Sezona se hodnotí po konci, i když samozřejmě nějakou představu mám. Kdybyste mi řekl, že odehraju 15 nebo 20 zápasů, byl bych nadšený. Chci mít co nejvíc startů a v každém z nich chci pomoct a být vidět. Znamená to, že se chci podílet na gólech. Věřím, že můžu mít nějaká čísla.
Co dál?
Chci být zdravý. Slavii určitě neberu jako přestupovou stanicí, chci se v ní prosadit a něco dokázat. Slyšel jsem, jak Honza Bořil říkal, že by chtěl kariéru zakončit titulem a postupem do Ligy mistrů. Kdybych já takhle působení v klubu začal, byl by to sen.
