Zachránil život soupeři a teď je na roztrhání. Česko je moje osudová země, usmívá se africký hrdina z Brna

Ano. Dobíhal jsem míč a viděl, jak se Martin Berkovec srazil hlavou s obráncem Danielem Krchem. Doslova jsem slyšel, jaká to byla rána. Martin se na rozdíl od jeho spoluhráče nehýbal. Pochopil jsem, že je to vážné a přispěchal mu na pomoc. Snažil jsem se mu otevřít ústa a vytáhnout jazyk. Nebylo to úplně jednoduché, ale povedlo se. Pak jsme ho ještě s pomocí dalších hráčů obrátili na bok a Martin se začal hýbat.

Ne, ale kdybych rychle nezareagoval, mohlo se tak stát a pak by situace byla hodně vážná.

Už jsem měl zkušenosti. Kdyby tomu tak nebylo, volal bych lékaře jako každý jiný. Ale s podobnými případy jsem pomáhal v minulosti už třikrát.

Určitě ten, který se stal v mé rodné zemi Pobřeží slonoviny. Jeden fotbalista se při zápase srazil se spoluhráčem a po pádu na zem se ještě uhodil do hlavy. Byl v bezvědomí. Všichni okolo si mysleli, že je mrtvý. Zpanikařili a brečeli. Přiběhl jsem k němu a viděl, že je celý od krve. Když jsem mu otevřel ústa a zkoušel sáhnout dovnitř, hrozně mě kousl. Navíc měl pusu plnou slin, krve a jazyk zapadlý hodně hluboko, takže jsem ho nemohl vytáhnout. Vždycky jsem ho chytil a on mi vyklouzl. A tak pořád dokola. Naštěstí hráč přežil.

Ještě ne, ale jsme stále v kontaktu a měli bychom se potkat tuto středu nebo čtvrtek v Ostravě, protože bych mu rád ukázal cenu Fair Play.

Sice jsem se snažil sehnat potřebné dokumenty, abych mohl do Londýna odcestovat, ale nedokázal jsem se dovolat na ambasádu, kde zřejmě fungují jen jeden den v týdnu. Nikdo mi to nebral. Pokoušel jsem se tedy situaci řešit se sekretariátem Mezinárodní fotbalové federace, ale ani oni nic nezmohli, i když se snažili.

Ano, dost. Pořád jsem čekal, ale výsledek nepřicházel. Strávil jsem v Praze spoustu hodin. Byl jsem smutný, ale co se dá dělat, takový je život.

Byl jsem velmi zklamaný. Představte si, že děláte práci, kterou milujete, a máte šanci setkat se s těmi nejlepšími, na chvilku patřit mezi ně, a tenhle sen vám proklouzne mezi prsty.

Ronaldo ano, ale ne Cristiano, nýbrž Brazilec Luis Nazario de Lima, mistr světa z let 1994 a 2002.

Hodně. V bance, v centru města, prostě na spoustě míst. Dokonce i teď v Praze na letišti se chtěli se mnou nějací lidé vyfotit. (úsměv)

Hrozně moc. Fotbal hrají milióny lidí a stejně jako je obtížné dostat se do nejlepší jedenáctky světa, je podobně těžké získat cenu Fair Play. Je fajn, že lidé po celém světě teď ví, kdo je Francis Koné a Martin Berkovec a kde leží Česká republika. Není to jen obrovský úspěch pro mě, ale i celé Česko.

Byl kolem toho velký humbuk, zvali mě do televize, chtěli dělat rozhovory a vyfotit si mě. A nejen novináři z Toga, ale také Brazílie, Japonska nebo Anglie. Chtěli po mně fotky s trofejí a rodinou. Jednu takovou jsem poslal například do BBC, jsem na ní s mamkou.

Přesně tak. Máma pochází z Toga a já jako malý obdivoval útočníka Emmanuela Adebayora. Moc jsem si s ním chtěl zahrát v národním týmu. A tak jsem mámě řekl, že jednoho dne budu reprezentovat Togo. Ona nevěřila, že se to povede. Pak jsem se ale stal nejlepším střelcem ománské ligy a přišla nabídka z tožského nároďáku. Když jsem to řekl mámě, byla v šoku.

Samozřejmě. Celá rodina je velmi pyšná.

Všichni byli hrozně šťastní a zároveň překvapení. Potom jsme měli takovou menší oslavu.

Hodně, ale celkově i v České republice. Je to zkrátka moje osudová země. Krátce poté, co jsem sem přišel, jsem se stal slavným. Přitom jsem hrál ve spoustě zemí - Thajsku, Ománu, Maďarsku, Portugalsku... Ale teprve tady jsem skutečně něčeho dosáhl. Takže děkuji Bohu, že mě přivedl do České republiky.

Jaký tu lidé k sobě mají respekt. Když třeba na ulici potkám malé kluky, kteří mě neznají, tak mě slušně pozdraví. To jsem jinde ve světě nezažil. V Africe se o vás nikdo nestará a tady se na vás děti usmějí a řeknou třeba: Dobrý den, černoch, jak se máš? (smích)

Není zase tak odlišný od toho v Pobřeží slonoviny. Velký rozdíl je pouze v počasí, tady je fakt velká zima. Jo, a u nás nejezdí metro a tramvaje. (úsměv)

Jako kluk jsem pět let závodně plaval a hrál rugby. Máma ale chtěla, abych se věnoval jinému sportu, protože zrovna v tu dobu jeden slavný rugbyový hráč skončil po zranění na vozíku.

Jednou si zahrát v Anglii, i když mým oblíbeným týmem je Barcelona. Doufám, že když na sobě budu tvrdě pracovat a střílet góly, tento sen by se mi mohl třeba ještě splnit. Rád bych získal i jiné trofeje, jaké má třeba Messi. (úsměv)