Článek
O sešívaných, dětství, rodičích nebo klikaté cestě do Prahy promluvil senegalský reprezentant v klubovém magazínu Halftime, jeho nejnovější číslo vyšlo ve středu.
Co o sobě Diouf prozradil? Má třeba pět sourozenců. Máma pracuje jako švadlena, otec je mechanik. V rodné zemi má stejné jméno jeden z ministrů.
Čím dál slavnější je i jeho jmenovec, který momentálně bydlí v malém bytě na pražských Vinohradech a který toho už jako teenager stihl dost.
V sedmnácti to zkoušel ve španělské Andalusii, kde ho trochu vypekli. Zaujal v Norsku, kde si ho vyhlédla Slavia. V sešívaném dresu u levé lajny exceluje a pokukují po něm zájemci z nejslavnějších evropských soutěží.
Ve čtvrtek na něj budou slávističtí trenéři spoléhat při utkání Evropské ligy proti Anderlechtu.
„Je tady extrémně silná motivace i při tréninku. Někdy mi z toho jde hlava kolem,“ líčí Diouf. „Vidíš hráče, jak do toho jdou naplno, jdou si po krku. Nikdo nechce prohrát. Je tady taková kultura touhy po vítězství.“
O čem všem ceněný a produktivní Afričan mluvil?
O pozvolném rozjezdu po příchodu z Tromsö: Na začátku to tak prostě bylo. Přijel jsem, začaly zápasy. V Tromsö jsme hráli jen o víkendech. A tady hraješ ve středu, v sobotu, pak zase ve středu. Byl jsem hodně unavený. Fyzicky mi to dávalo extrémně zabrat. A bylo to na mně vidět. Byl jsem unavený, v útoku i v obraně. Nebyl jsem v nejlepší kondici.
O letní proměně: Věděl jsem, že tuhle sezonu musím ukázat, co ve mně je. Věděl jsem, že třeba žádná další nemusí být… Takže jsem žádné prázdniny neměl. Vzal jsem si osobního trenéra, dělá fyzickou přípravu pro nároďák, pracoval jsem s ním. Pět dnů v týdnu. Když jsi připravený po fyzické stránce a máš talent, projeví se to.
Ogbu si vzal Afričany ve Slavii pod sebe, hvězdou Diouf. Příspěvek z pořadu PřímákVideo: Sport.cz
O zvýšeném zájmu: Nečtu nic, chci se soustředit. Podle mě si člověk musí zachovat pokoru. Zejména když jdeš nahoru a všichni o tobě mluví. Chci zůstat takový, jaký jsem. Soustředit se na práci a při každém utkání zkusit něco vylepšit a zvedat postupně laťku. To je pro mě to nejdůležitější. A taky pokora.
O mámě, která mu zakazovala fotbal: Jí se strašně nelíbilo, že ho hraju. Chtěla, abych pokračoval se školou. Když jsem šel na fotbal, tak jsem to pak schytal. Proč jsi tam chodil? Byl jsem si zahrát fotbal. Co jsem ti říkala? Proč chodíš na fotbal, když se máš učit? Bylo to trochu složité. V Africe to není jen tak. Člověk musí bojovat za to, co ho baví. Aby mohl uspět. A ona si myslela, že její syn může být prezident, ministr, poslanec. Určitě ne fotbalista.
O výprasku za záškoláctví: Zkoušky do fotbalové akademie jsem třeba měl v pondělí, když jsem měl jít do školy. Nachystal jsem si věci, hodil do tašky boty a tašku s věcmi jsem si nechal v neděli večer u tety. Pak jsem si to tam vyzvednul. Do školy jsem nešel. Šel jsem na zkoušky do akademie. Týden jsem takhle chodil za školu a dostal za to od mámy výprask. A táta byl zklamaný, říkal, proč jsi to udělal, ani ses nezeptal. Ale kdybych se zeptal, nepustili by mě. Šel jsem za svým snem. Musel jsem. Riskoval jsem, abych mohl na zkoušky. A povedlo se.
O zkoušce ve Španělsku: V sedmnácti jsem opustil Senegal, jel jsem na testy. Napřed do Španělska, mohl jsem hrát za Real Betis, byl jsem tam skoro dva týdny. Můj agent plánoval, že budu šest měsíců hrát se záložním týmem Betisu, abych se dostal do áčka. Ale trenér mě poslal do juniorky. Řekl mi jen: Ty jsi malej, zkusíme to s U19. Říkám proč? Prostě běž do U19. Rozhodl jsem se, že tam nechci zůstat. Nebylo to místo, kde bych chtěl být.
O nabídce zpoza polárního kruhu: Tromsö pro mě bylo nejlepší. Nevzal jsem to kvůli penězům. Byly menší, než bych bral ve Španělsku. Byla to příležitost hrát a ukázat, co dovedu. I když to není nějak extra medializovaná soutěž. Ale věděl jsem, že když budu hrát tam, můžu se dostat dál. A přesně tak to bylo.
Sestřih utkání: Olomouc - Slavia PrahaVideo: LFA
O ukrutné zimě na severu Evropy: Kolikrát mi mrzly prsty na nohou. Nebyl jsem zvyklý hrát v minus 7, minus 10. Ale věděl jsem, že jsem kvůli tomu opustil rodinu. Bylo to v lednu. Všude hromady sněhu. Volal jsem agentovi a povídám mu, tady nezůstanu. Říká mi: Ne, trénovat budete uvnitř. A tím pádem jsem si myslel, že i zápasy se budou hrát uvnitř. V hale by bylo teplo.
O červených kartách v Norsku: Trenér na mě hystericky křičel. Řval na mě, Malicku, z tebe nikdy nebude profesionální hráč. Když se budeš chovat takhle, končíš. Jeden hráč, Jesper Robertsen, co hrál na pravém křídle, mi pak vždycky říkal, když jsem se nechoval dobře: „Vzpomínáš si, co ti řekl trenér?“ Mně se to vrylo. Bolelo to. Kvůli kartám mě taky poslal do béčka. Od té chvíle jsem začal dávat na žluté a červené karty pozor.
O pohodě ve Slavii: Pro mě je to rodina. Všichni tam jsou spokojení, jsem tam nejraději. V šatně je legrace, hodně si povídám s Igohem (Ogbuem), Oskym (Oscarem Dorleym), s kapitánem Bóřou (Bořilem). Stačí, abych se na něj podíval, a říkám si, ten chlap snad neví, co je stres. Je to kapitán, ten když ti něco řekne, tak to musíš vzít. Když ho vidím, dodává mi chuť do hry.
O podpoře fanoušků: Vždycky tam jsou, stojí za námi, nikdy se neunaví. Říkal mi to i můj agent. To je síla, ta atmosféra na stadionu. Proto když hraju, dávám do toho emoce. Protože je vnímám. Všichni jsou tady, aby nás podpořili. Takže i my na hřišti se musíme snažit. Chce to hrát odvážně, dát do toho emoce, jít do toho po hlavě. Přísahám, jsou prostě nejlepší. Pokaždé když je vidím, úplně mě to nastartuje. Začne ve mně vřít krev, udělal bych pro ně cokoli.
