Z ordinací jsem byl zoufalý. Český zadák o bolesti a návratu po zranění

Nic mě nelimituje. Po dlouhé době jsem stoprocentně připravený. Z hlediska kondičního i zdravotního. Musím zůstat trpělivý a být ve formě, až šance přijde. A ona přijde.

Obrovská. Bylo to nekonečné. Už během letní přípravy jsem se necítil optimálně. Hned v druhém přátelském utkání jsem cítil bolest v zadním stehenním svalu levé nohy, pak v úponu svalu. Pořád to bolelo. Doktoři mi vždy naordinovali tři čtyři dny klidu, a pak to bylo lepší. Jenže jakmile jsem nohu zatížil na sto procent, bolest byla zpět. Prudká změna pohybu, sprint, zaseknutí míče... Nic z toho nebylo bez bolesti.

Ale poslal. Podstoupil jsem ultrazvuk i rezonanci, prostě všechno možné. Pracoval jsem prakticky denně s fyzioterapeuty. Jenže stejně jsem nebyl stoprocentně fit. Ale byl jsem v novém klubu a můj plán byl do toho pořádně šlápnout. Nechtěl jsem z tréninkového procesu vypadnout. Natož ze zápasového zatížení. Takže jsem zatnul zuby a makal i přes bolest. No a pak jsem odjel plnit reprezentační povinnosti a při zářijovém utkání s Černou Horou jsem si úpon natrhnul. Prognóza byla dva měsíce bez fotbalu.

Věřil jsem, že na listopadový sraz národního týmu budu fit. Rekonvalescence šla podle plánu. Po šesti týdnech jsem začal běhat. Jenže při zatížení noha pořád bolela. Nicméně kontroly ukazovaly, že zranění je zahojené. A tak jsem zase zatnul zuby a makal dál. Naskočil jsem do tréninku s týmem. A po týdnu jsem při jednom z cvičení ucítil ostrou bolest v pravém lýtku.

Říkal jsem si, že to musí být jen špatný vtip. Začal jsem pochybovat o svém těle a byl zoufalý. Všichni kolem si museli myslet, jaká jsem bábovka, že nic nevydržím. V novém angažmá jsem se chtěl ukázat. Jenže místo toho jsem od prvního týdne v Augsburgu pravidelně ležel na lehátku buď u fyzioterapeutů nebo masérů nebo běhal po ordinacích. Když jsem při předešlém angažmá v Basileji prošel masérnou, dělali si ze mě legraci, že jsem se ztratil. Trošku situaci odnášela rodina. Žena to se mnou měla těžké. Hlavně, když jsem pořád slyšel, jak jsem fit a já nemohl trénovat. Jak se trable natahovaly, zatěžovaly i psychické rozpoložení.

Islandský spoluhráč Finnbogason mi dal kontakt na chiropraktika asi hodinu od Augsburgu. Přijel jsem k němu, on se na mě podíval a řekl mi, že mám jeden z nervů v zádech mimo pozici. Přitom mě záda vůbec nebolela. A vlastně nikdo z lékařů právě tam můj problém nehledal. Ale dostal jsem vysvětlení, že nerv vede přes zadek, stehno a koleno až do lýtka. A jak jsem měl nerv skřípnutý, tak jsem měl nohu i při běžné chůzi ve špatné poloze. Prožil jsem tam dva dny. A za dva týdny byl zpátky v plném tréninku.

Kondičně jsem neměl žádný problém. Sice jsem se během zranění nepřipravoval s mužstvem, ale stejně jsem měl dvoufázové tréninky.

Augsburg je pro mě velká změna. Já šel do Německa s vědomím, že mě čeká vyšší level. A to se stoprocentně potvrdilo. Nechci říct, že jsem měl v Basileji místo jisté, ale v Augsburgu máme čtyři stopery. A každý může hrát.

Nebojím se. Mám, co jsem chtěl. Jsem odhodlaný a konečně zdravý. Taky jsem se zabydlel, což je velice důležité. Dcerka nastoupila do první třídy mezinárodní školy, syn bude na stejné adrese chodit do školky. Sice jsem toho moc nestihl, ale i z toho mála jsem nadšený. Všechno je jiné, na vyšší úrovni. Intenzita tréninku, intenzita běhu, intenzita soupeřů, rychlost myšlení. Vnímal jsem to od prvního tréninku. Je to mix všeho. Většina zápasů je jako v pohárové Evropě. Nároky jsou vyšší.

Vidina národního dresu je pro mě hnacím motorem. Jde o nejvyšší motivaci, kterou mám. Doufám, že se dostanu do sestavy v Augsburgu a nebudu chybět v nominaci na březnové přípravné zápasy za oceánem.

Konkurence je prostě veliká. Hierarchie je daná, já znám svoji pozici. Tak to bylo i v minulosti. Prioritou je vrátit se na trávník a dostat se do nominace. Tomu podřídím vše.