Vyřádil jsem se, tlak ve Spartě mě dostával dolů, říká Zahustel. Teď je z něj trenér

Poslední start ve fotbalové lize zapsal Zahustel v září roku 2021. Zdravotní problémy ho však dál svíraly, i když se přesunul do třetiligového béčka, kde působil jako hrající asistent trenéra. Před rokem se od třech doktorů dozvěděl, že už by hrát fotbal neměl. Když se tuhle zprávu dozvěděl boleslavský prezident Josef Dufek, okamžitě chtěl, aby Zahustel v klubu pokračoval. „Máme spolu hezký vztah, patří mu velký dík,“ říká majitel tří reprezentačních startů.

Určitě. Nepočítal jsem s tím, že v jednatřiceti s fotbalem skončím. I když jsem měl dost zranění, myslel jsem si, že bych mohl hrát déle. Vše šlo rychle. Začal jsem u béčka u pana Malury jako druhý asistent a po půlroce mi pan Malura oznámil, že by mi chtěl svěřit sedmnáctku.

Docela jsem koukal, byl jsem rychle hozený do vody. Ale mám rád výzvy, šel jsem do toho po hlavě. V tu chvíli jsem měl jen začátečnickou trenérskou licenci, teď v květnu budu finišovat B licenci UEFA, snad se mi zkoušky zdárně povedou.

Zajímavá otázka. Učím se a snažím se být trpělivý. Ale za těch osm měsíců jsem vypozoroval, že i umím zvýšit hlas, což by někteří ode mě možná nečekali, protože jsem byl vždycky klidnější typ. V téhle roli je to ale někdy potřeba.

Kolikrát si s vrstevníky říkáme, jací jsme byli my v šestnácti. Úplně si to nepamatuji, ale já patřil vždy k těm hodnějším. Nedělal jsem naschvály, nezlobil jsem. Myslím, že se mnou moc práce nebylo.

Jo. Jeden kluk mi dokonce ukazoval fotku, jak je malý a já jsem s ním vyfocený ve sparťanské soupravě. Snažím se do nich vštěpovat, že když budou vše dělat na sto procent, může se to vyplatit.

Pořád je to krátká doba, poznávám se v nové roli a fotbal z jiné stránky, ale začalo mě to bavit. Musím smeknout klobouk před všemi trenéry. Dřív jsem si říkal, že trénovat může každý. Ale fakt nemůže. Věcí, co musí trenér umět a vstřebat, je strašně moc. Určitě bych chtěl jít dál. I s vedením se bavíme, že vzdělání je strašně důležité.

Člověk by měl mít ambice, ale nebudu teď tvrdit, že chci jednou trénovat boleslavské áčko. O tom se můžeme bavit, až nasbírám nějaké zkušenosti. To teď chci dělat, momentálně se vidím u mládeže.

Je pravda, že se známe opravdu dobře. Jako trenéři dorostu jsme měli s trenéry áčka už i společný mítink. Ale zpětnou vazbu od něj zatím moc nemám, spíš se mě ptal, jestli mě ta práce baví a tak. Asi i on byl překvapený z toho, že jsem teď trenér.

Jsme jedenáctí. Věřím, že do první sedmičky bychom hrát mohli. Mám hodně šikovný ročník. Bojuju ale s jednou věcí. Já měl fotbal vždy založený na poctivosti a týmovosti, a to ti kluci v sobě neměli. Byla to banda individualistů, kteří si mysleli, že dokážou něco sami. Ale fotbal je týmový sport. Věřím, že se mi to do nich daří hustit. Dávám jim příklad i ze Sparty, kdy to tam byl v jednu dobu samý cizinec a netáhli jsme za jeden provaz. Na výsledcích to pak bylo vidět.

Ne. Fotbal je týmový sport a on týmový nebyl. Fotbalista byl skvělý, to na hřišti viděl každý, ale hodně lidí nevidělo jeho druhou stránku v kabině. Byl individualista.

Bylo by jich víc. Hned mě napadnou David Lafata, Bořek Dočkal, Venda Kadlec, Láďa Krejčí starší, Mára Matějovský, Kuba Brabec. Přišel jsem tam do rozjetého vlaku, parta byla skvělá. Povedl se hlavně první půlrok.

Určitě dobře. Byla to pro mě obrovská fotbalová i životní zkušenost. Ne každý může říct, že byl ve Spartě, navíc jsem tam nebyl krátkou chvilku. Když odečtu hostování, tak jsem tam strávil skoro pět let. Ano, někteří fanoušci mě neměli v oblibě, ale to k tomu patří. Ve Spartě jste pod obrovským tlakem. Pamatuji si, když jsme s Markem Matějovským jeli na první trénink. On mě na ten tlak upozorňoval a já to vůbec nedokázal pochopit. To člověk pochopí, až když tam je.

Lhal bych, kdybych řekl, že se mnou nic nedělala. Nebylo to nic nepříjemného, někdy toho bylo až moc. Občas se zdálo, jako bych za všechno mohl já. Bojoval jsem s tím a byly doby, kdy jsem to v hlavě nedával. Ale navenek jsem se tvářil, že to se mnou nic nedělá. To byla chyba. Ani nejbližší rodině jsem neřekl, že mě ten tlak dostává dolů. Dělal jsem hrdinu, ale v pohodě jsem nebyl a v zápasech to bylo vidět. Měl jsem své pocity ventilovat.

Na „kdyby“ se nehraje, stalo se. V osmnácti jsem si udělal křížák na jedné noze, ve dvaceti na druhé. Zranění člověka brzdí, ale k fotbalu patří. Nikdy v životě jsem snad neměl svalové problémy. Když už jsem si něco udělal, bylo to vážné. Křížáky, zlomená stehenní kost, zlomené ruce, utržený vaz v kotníku.

Vždycky jsem měl pauzu minimálně půl roku, hodně času jsem promarodil. Zranění mi házela klacky pod nohy, ale vždycky jsem se vrátil, což na sobě zpětně oceňuju. Uznávám, že jsem mohl udělat některé věci jinak, třeba se víc o sebe starat. Nebyl jsem typ, který by měl rád posilovnu, protahování. Říkal jsem kondičáků, že mě do toho musí nutit. To jsem mohl dělat jinak, ale někam jsem se dostal.

Byl jsem člověk, který se rád bavil. Byl jsem společenský. Tohle platí pořád. Přiznávám, že jsem to někdy přehnal, ale nechodil jsem každý víkend. Před zápasy už vůbec. Někdy po utkání jsem se chodil bavit, tak to prostě bylo. Zpětně ničeho nelituji. Na hřišti jsem se vždycky snažil odevzdat maximum.

Nepřemýšlím nad tím. Jasně, mohla to být jedna z věcí, která mě brzdila. Někdy jsem byl asi víc na očích, než jsem být měl. Mohlo to pak třeba vést i k těm zraněním, ale nebabrám se v tom. Tak to bylo. Rád jsem se bavil, rád se bavím i teď. Ale extra jsem to nepřeháněl.

Určitě. Jsem v nové pozici. Nechci, abych někde trajdal po nocích a aby se pak říkalo, že Zahustel se támhle baví. Věkem se člověk klidní, cítím to na sobě. Vyřádil jsem se, už to tolik nepotřebuji. Hlídám se. Boleslav je malé město, tady se hned všechno ví.

Strašně pozitivně. Vždycky jsem si říkal, že až jednou skončím, tak bych chtěl v klubu dál působit. V Boleslavi jsem se narodil, žiju tu celý život. Ve čtyřech jsem tu začal s fotbalem, hrál jsem tu do nějakých čtyřiadvaceti, než jsem šel do Sparty. Pak jsem se vrátil. Jsem strašně rád, že jsem v klubu, který mám v srdci, který mě vychoval a mám s ním spoustu krásných zážitků. Líbí se mi také, že pan Dufek tu chce mít odchovance. Ta cesta se mi líbí.

Až na levé koleno vypadá tělo dobře, chrupavku tam mám hodně děravou. Ale fotbal hraju celý život. A přestože mi ho doktoři zakazují, nedokážu si bez kopání do míče život představit. Byť po zápase koleno trpí, tři dny ho mám nateklé a blbě se mi chodí.

Hraju na pozici útočníka. Samozřejmě nemám na to, abych lítal celých devadesát minut. Vybírám si situace, kdy se rozeběhnu. A zápas? Nechci si stěžovat, bylo to fajn až na některé výroky sudího. Vedli jsme 2:0, hráli jsme o deseti, na konci proti nám byla penalta. Bylo to zajímavé (úsměv). Za cíl máme záchranu, věřím, že se nám to povede.