Článek
Plzeň je vaše srdeční záležitost. Přesto, ulevilo se vám?
Prožil jsem ve Viktorce úžasných sedm a půl roku. K městu, fanouškům, lidem v klubu mám blízký vztah. Ale všichni víme, že závěr podzimu byl napjatý. I když druhé místo není vůbec špatné, mrzelo nás, že jsme Slavii život víc nezkomplikovali. Cítím, že změna nastat měla. Nadešel správný čas.
Kdy jste poznal, že rozchod je nevyhnutelný?
Uzrávalo to. Od chvíle, kdy se klub rozloučil s Frantou Myslivečkem (sportovní ředitel a hlavní skaut), jsem o odchodu začal přemýšlet víc než předtím. Když jsem s ním nedávno mluvil, řekl jsem mu, že jsem si nedokázal představit, jak důležitý pro nás byl. Skautoval hráče, jezdil po zápasech, sděloval mi poznatky z našich utkání. Nevystupoval ale tak, že by mi něco nutil. Byl tlumičem mezi kabinou a vedením, dokázal obrousit hrany. Aby se jisté věci nedozvědělo vedení ani já. Dokázal klukům říct: Pánové, tady je hranice, za ní už ne. Ale rozuměl humoru, hrál fotbal dlouho. Fakt mi hodně chyběl.
Váš konec ve Viktorii byl zpečetěn ještě před koncem podzimu, informace jistě prosákly do kabiny. Podepsaly se na nepovedeném závěru?
Nedokážu posoudit. Že skončím, se ale šuškalo už před rokem. Pak jsem měl skončit po Příbrami, pokud bychom ji neporazili. Udělali jsme vítěznou šňůru, situace se zklidnila. Nakonec jsme se rozešli. V létě mi končila smlouva, má to tedy logiku.
Tým vyhlížel vyhořele, podobně se experti vyjadřovali o vás. Souhlasíte?
Ať se tvářím jakkoli, některá média si vždycky něco najdou. Kdybych křičel, psalo by se, že jsem cholerik. Kdybych stál klidně, byl bych nepřítomný. Nebyl jsem rezignovaný, chtěl jsem být přece úspěšný! Myslím, že za dva a půl roku jsme udělali solidní práci, v Plzni hrála zajímavá mužstva v čele s Realem Madrid. Až budu druhou štaci ve Viktorii s odstupem času hodnotit, budu tvrdit, že byla výborná. Teď přijde nový trenér, uvidíme, jestli nejvyšší ambice dokáže naplnit. Přeji si, aby ano.
S Viktorií jste dokázal velké věci. Neurazilo vás, že s koučem Adriánem Gulou jednala už v srpnu?
Neurazilo. Já už toho zažil... Vzpomínám si, jak mi pan Kahoun (pozn. – někdejší šéf Ostravy) neprodloužil v Baníku smlouvu po mistrovském titulu. Tehdy jsem koukal, dodneška mě to mrzí. To mě dostalo mnohem víc. Vedení Viktorky vědělo, že mě kontaktují jiné kluby. To byl signál, aby začalo jednat. Prostě jednou jste nahoře a máte všude zelenou. Někdy oranžovou a někdy holt červenou. Já beru, že jsem ve Viktorce dostal oranžovou. (směje se)
Vaší novou štací je Razgrad. Jak dlouho o vás bulharský šampion usiloval?
První kontakt proběhl v době, kdy jsme hráli o Ligu mistrů. Nepřemýšlel jsem tenkrát, že odejdu. Teď nastala jiná situace, nabídku jsem se rozhodl přijmout. Měl jsem i jiné, finančně zajímavější. Razgrad mě však zaujal, připomíná mi Plzeň. Má nejvyšší sportovní ambice. V Bulharsku je momentálně číslo jedna, hraje pravidelně evropské poháry.
V kádru je ovšem řada cizinců. V Plzni jste až na výjimky pracoval pouze s Čechy a Slováky...
V Machačkale bylo také třináct cizinců, mám průpravu. Tam když jsem přišel, v kabině sedělo třináct hráčů. Spíš to bylo na čtyřhru než na fotbal. Další přicházeli postupně, někteří těsně před začátkem ruské ligy. Ludogorec je daleko stabilizovanější. Také kádr obměňuje, ale citlivě. Vyjel jsem si jeho posledních šest zápasů. V zimě máme dvě soustředění v Turecku, budu mít dostatek času, abych mužstvo poznal.
Čeká vás náročný rozjezd. Čtyři dny po vstupu do jarní části bulharské ligy se v Evropské lize postavíte Interu Milán. Přivítal jste los?
Když jsem se ho dozvěděl, volal jsem jednomu kolegovi a představil jsem se jako Lukaku. Dovtípil se až po chvíli. Je příjemné, že Inter jsem viděl dvakrát proti Slavii v Lize mistrů. V Miláně byla Slavia fantastická, v Praze Italové ukázali obrovskou sílu. Spíš mě tedy po losu přeběhl mráz po zádech.
Plzně se po delší době evropské poháry netýkaly. V české lize jste sice pod sebou opět nechali Spartu, Slavia vám však odskočila. Proč až tak výrazně?
Vnímám obrovský rozdíl mezi Spartou a Slavií. Zatímco Sparta se dřív zaměřovala na zahraniční hráče, Slavia poslední sezony cílí na tuzemský trh, což je pro Plzeň problém. Předtím končili nejlepší hráči z české ligy ve Viktorce, teď, vzhledem k vyšší finanční síle Slavie, v Edenu. Měli jsme vytipovaných spoustu kluků, kteří nyní působí ve Slavii.
Jak si ale vysvětlujete značný pokles výkonnosti v závěru podzimu?
Vždycky bývá hlavní příčinou trenér, který to odskáče. Pak je spousta dalších. První nepříjemností bylo vyřazení z předkol evropských pohárů. Ovlivnilo atmosféru v klubu. Pro Plzeň je účast v Evropě po finanční stránce zásadní. Ublížil nám také přestup Patrika Hrošovského do Genku, ve středu zálohy už jsme neměli takové možnosti. Pak se navíc zranili Limberský s Kayambou. Půlrok byl jako na houpačce. Ale druhá příčka, myslím, není vůbec zlá. Příčiny ale řešit nechci. Spíš budu napnutý, jestli se Plzeň nastartuje. Pokud ano, budu jenom rád.
Vám osobně bylo vyčítáno, že příliš lpíte na starších hráčích.
Pokud porovnám sestavu rok a půl starou s nynější, je v ní hodně změn. Není pravda, že jsme hráli se starými. Přiznávám, že kvalita zaostávala za představami. Od některých jsem čekal víc, další byli zranění. A jiní, důležití, skončili. Nedokázali jsme je nahradit kvalitou. Když si jen vzpomenu na Horviho (bývalý kapitán Pavel Horváth). Měl iks roků i svoje mouchy, přesto byl geniální. Stejně Pilař, Petržela, Bakoš a další. V určitém období pro Plzeň udělali strašně moc. Je otázka, zda ti současní dokážou tyto borce nahradit.
V čem byla Horváthova parta výjimečná?
Naprosto ve všem. Když se něco dělo, tak se dělo. I mimo stadion. Připadá mi, že současný tým je v uvozovkách moc hodný. Když jdou kluci na kafe, pomalu se bojí, aby je někdo nezdupal. Asi jim chybí ten drajv Horváthovy bandy. Když Horvi zavelel, říkal jsem v legraci, že je jako kvočna, za kterou běží její kuřata. Horvi měl pod sebou Rezky, Čišovské a další bombardéry. Nynější mužstvo klasického vůdce nemá.
Bylo to s nimi leckdy složité?
Bylo, ale věděl jsem, že o víkendu budou skvělí. Že odvedou stoprocentní práci.
Záložník Milan Petržela nedávno uvedl, že jste tým nechal žít.
No nemohl jsem je zase nechat úplně žít. Věděli, že existují mantinely. Neprozradím výši pokut, ale když se stal průšvih, hráče to hodně bolelo. Jenže když přišel důležitý zápas, zvládli jsme ho. V osmdesátých devadesátých letech fungovala kabina jinak. Když se něco dělo, tak pořádně. Možná jsme teď v uvozovkách větší profesionálové. Je ale otázka, jestli jde o rozhodující parametr, když si dáte kuřecí maso a jdete spát v sedm večer. Nevím... I v zahraničí si největší hvězdy občas zablbnou. Ale na hřišti jsou přesto výjimeční.
Byly chvíle, kdy vás některý hráč rozpálil na nejvyšší míru?
Několikrát. Naštěstí všichni přežili včetně mne. (směje se) Například na zimním soustředění na Kypru. Tehdy ve Famagustě chytal Matúš Kozáčik, kluci ho jeli navštívit. V půl desáté večer jsem si všiml, že nás je v hotelu málo. Najednou se kolem recepce přehnala skupinka v čele s Horvim. Když jsem na ně uhodil, nejmenovaný hráč mě odzbrojil. Otočil se na Horviho a pronesl: Říkal jsem ti, že máme jít domů, ale ty jsi pořád tvrdil, že máme čas.
Šéf Viktorie Adolf Šádek nazýval tehdejší tým vlčí smečkou.
Myslím, že pan Šádek toho věděl stokrát víc než já. (směje se)
Když jste se loučil po Teplicích, proběhly vám hlavou vzpomínky na první plzeňskou éru?
Především mě dojali fanoušci, kteří při mně stáli celou dobu. Zažili jsme fantastické chvíle, i ty nepříjemné. Rozlučka byla decentní. I tím, že jsme nevyhráli. Po vítězství bych se možná přinutil ke gymnastickému prvku. Přesto to pro mě bylo emočně těžké. Svým způsobem jsem Plzeňák, budu na Viktorku rád vzpomínat. Nikdo ode mne nikdy neuslyší, že bych si na Plzeň stěžoval.
Jste hrdý, co jste s provinčním klubem, navíc bez stamilionových injekcí, dokázal?
Když jsem přicházel, byl jsem jen nějakej Vrba. Čekal na mě nevzhledný areál, stařičká brána borců. Sváděl se boj s atlety o rekonstrukci stadionu, chyběly tréninkové plochy. Minulost a současnost je jako nebe a dudy. Jsem hrdej, že jsme si na mnoho věcí dokázali vydělat v evropských pohárech. Byl jsem součástí celého klubu, podílel se na jeho růstu. Aby mohl jít cestou, kterou si před jedenácti lety nikdo nedokázal představit. Teď na chvíli zmizím do zahraničí. Pokud v Razgradu vydržím dva a půl roku, uvidíme, co se bude dít potom. Jestli se třeba vrátím do svého vysněného Baníku.