Věřím, že se vrátím a na vrcholové úrovni si ještě zahraji, doufá zraněný olomoucký útočník Nešpor

Začalo to samo od sebe. Dva měsíce jsem hrál s bolestmi. Dál už to ale nešlo. Na magnetické rezonanci mi řekli, že mám zánět na sedací a stydké kosti s tím, že to mám léčit klidem a nějakými terapiemi. Co měsíc jsem chodil na kontrolní vyšetření, ta ukazovala, že se to lepší, ale ne tak, jak lékaři očekávali. Prý to chce čas. Na přelomu ledna a února mi řekli, že zánět tam už není, ale do tréninku mě to nepustilo, zapojit jsem se prostě při nejlepší vůli nemohl a to přetrvává. Do plné zátěže pořád nemůžu.

Byl jsem třeba několikrát u doktora v Německu, který mi pomohl už ve Spartě a jehož mi doporučil kamarád David Jarolím, s nímž jsem hrál v Mladé Boleslavi. Ani to nic nepřineslo. Vyzkoušel jsem, co se dalo. Nechal jsem si udělat vložky do bod, zkoušel kompenzační cvičení, fyzioterapii, různé injekce, ale extra úleva nepřišla. Mohu vyklusávat, běhat, ale nepustí mě to do prudších pohybů.

Dostal jsem se k jednomu pražskému neurologovi a ten tvrdí, že by potíže mohly být od plotének, od zad. V květnu mám jít na injekci během CT vyšetření páteřního kanálu, snad to konečně pomůže. Věřím mu, má s tímto už nějaké zkušenosti, a doufám, že se na trávník vrátím v pořádku a na vrcholové úrovni si ještě zahraji.

Nejhorší je, když žijete s bolestí a nemůžete fungovat normálně, když vás to ovlivňuje i v běžném životě. Když jdu k lékaři, vždy mě zajímají tři otázky. Co mám dělat, aby mě noha přestala bolet, jak dlouho to potrvá a kdy budu moci zase hrát. Odpovědi jsou však stále neurčité. Už mám ale nějaký věk, a tak psychika je silnější. Kdybych měl dvacet, bral bych to hrůzostrašně. To ale nechci. Nejsem ani taková povaha. Kdyby ano, dávno bych to zabalil, prostě bych se s prominutím na všechno vysral. Dělám však první a poslední, abych se vrátil, byť je to psychicky hodně složité. Pamatuji si v té souvislosti na jedno období, kdy jsem byl ve Spartě, operací jsem řešil problémy s kolenem a vůbec to nepomohlo. Tehdy jsem byl na dně, bylo to hrozné. Pomohla mi však manželka. Říkala: Prober se, fotbal je fotbal a život je život.

Zvládám to. Šlapu na rotopedu, posiluji, chodím běhat, cvičím. Jen do výbušnosti nemohu. A také jsem musel jinak uspořádat jídelníček, abych nepřibral. Zkrátka dělám vše, abych se z toho srabu dostal. Když mě noha pustí na hřiště, nebude s návratem do hry problém. Stačí mi měsíc, abych se adaptoval. Když něco děláte dlouho, jste na to zvyklí, jde to.

Není to tak. Pro každého je špatné, co se děje. Takže ani já z toho radost nemám. Jen mi to dalo více času na pobyt s rodinou. S manželkou a osmiměsíční dcerkou si to hodně užívám. Jinak se pro mě nic nezměnilo, neboť se to se mnou, jak už jsem řekl, táhne od loňského října a já pořád čekám, kdy se to zlomí k lepšímu.

Nevím. Zkouším to už s kondičním trenérem zatěžovat i přes bolest, už jsem byl třikrát. Odpovědět na to je těžké. Když řeknu dva měsíce, bude to jako věštění z křišťálové koule. Věřím prostě neurologovi, který mě má nyní v péči. Časový horizont si však nedávám.

Neřeším to. Nejdůležitější pro mě nyní je, uzdravit se. Už jsem si řekl, že jestli mám skončit s fotbalem, tak skončím. Mám za sebou dost a bylo to krásné, na druhé straně, fotbal miluji a pořád jsem přesvědčen, že to půjde. Když se uzdravím, bude to jednoduché. Problém mi nebude dělat, když mě Sigma pošle někam na rozehrání, na zkoušku. V tomto si věřím. Vím, že se o sebe postarám, že budu moci fungovat.

Ne. S ředitelem Ladislavem Minářem, s nímž jsem nejvíce v kontaktu, se o tom bavíme, ale logicky, klub nebude prodlužovat smlouvu hráči, co je zraněný a neví, co bude dál. Další působení v Sigmě si ale dovedu představit a to jsem mu i řekl. Na to, abychom se v tomto směru bavili nějak konkrétněji, však teď není vhodná doba. Ta přijde, teprve až budu zdravý.