Věřím, že se do Slavie v zimě vrátím, říká Talovjerov. Proč mu přišel Kuchta divný a o čem sní?

Slavii jste posílil letos v lednu z Českých Budějovic, bylo těžké ji po tak krátké době opustit?

Slavia je nejlepší tým v Česku a jsem hrdý, že jsem za ní za těch půl roku odehrál dost zápasů a měl jsem důvěru trenéra. Hrál jsem v lize i evropských pohárech, což pro mě byla velká zkušenost. Teď sice nastala tato situace, ale pořád mám v hlavě, že chci se Slavií vyhrávat poháry a doufám, že už v téhle sezoně se to podaří.

Takže věříte, že se do Slavie v zimě vrátíte?

Ano, určitě. Všechno záleží jen na mně. Teď mám půl sezony trenérům i sobě dokázat, že na Slavii mám.

Sešívané aktuálně trápí problémy ve středu obrany, nemrzí vás z tohoto pohledu, že vás vůbec do Liberce hostovat poslala?

Šlo o rozhodnutí trenérů, které musím respektovat. A ve Slavii jsem hrál defenzivního záložníka a trenéři mi vždy říkali, že mě vidí spíše na tomto postu. A nemůžu říct, že bych se tam cítil špatně. Dlouho jsem sice předtím v záloze nehrál, ale cítil jsem, že jsem se tam každým zápasem zlepšoval. Pro mě je však nejdůležitější hrát a je mi úplně jedno, jestli na stoperu nebo jako defenzivní záložník.

Doma jste však ve středu obrany, ne?

Nehrál jsem tam vždy. Poslední roky v Šachtaru v mládeži jsem nastupoval jako šestka. A ve Slavii jsem se na pozici defenzivního záložníka cítil skvěle, byť jsem věděl, že mám ještě co zlepšovat. Měl jsem vedle sebe Tomáše Holeše, fantastického hráče, který mi pomáhal. Když jsem nehrál, koukal jsem na něj. Však je nejlepším záložníkem v české lize. Ale když jsem byl na hřišti já, měl jsem trochu jiné úkoly než on.

Však jste o bezmála 20 centimetrů vyšší. Patřil jste v kolektivu vždy mezi ty největší?

Vždy ne. Jako dítě jsem byl vysoký přibližně stejně jako všichni kluci okolo, ale jestli si dobře pamatuju, když mi bylo nějakých 15, v létě jsem vyrostl snad o 13 centimetrů. Určitě to pak bylo složitější, protože svaly se nevyvíjely stejně jako kosti, ovšem teď jsem za svou výšku rád.

Berete ji jako velkou výhodu?

Určitě mi pomáhá. Sice musím víc pracovat na koordinaci a rovnováze, hráči s nižším těžištěm to v tomhle mají jednodušší. Díky své výšce však mám i přednosti. Nechtěl bych mít ani o jeden jediný centimetr méně.

S výškou koresponduje i vaše přezdívka Max.

Takhle mi začali říkat až tady v Česku. Na Ukrajině mi každý říkal Tal. A taky si z toho dělali srandu, jako že Tall (anglicky velký, pozn. red.). Ale Max se mi líbí. Proto mám na dresu i Maxi, což je srozumitelnější než Talovjerov. Každý si řekne, to je ten vysoký s tím účesem. (usměje se)

V Šachtaru jste vyrůstal v době, kdy tam hrál Tomáš Hübschman. Potkávali jste se?

Samozřejmě si ho pamatuji. Je to výborný člověk, legenda Šachtaru a Česka. Stejně tak i Jana Laštůvku, který na Ukrajině udělal také skvělou kariéru, stále hraje a má dobrou formu. Mým vzorem však tehdy byl Darijo Srna, který teď dělá v Šachtaru sportovního manažera. Jak hráči vždy nastupují na hřiště v doprovodu dětí, tak jako malý jsem vždycky chodil s ním. Od osmi let jsem byl kapitánem, Darijo byl taky kapitánem, takže mi jednou jako dárek předal kapitánskou pásku.

Když Srna s Hübschmanem vyhráli Pohár UEFA, bylo vám devět let. Jak jste to tehdy prožíval?

Dobře si pamatuji, jak jsem koukal na zápasy a fandil. Určitě to byl nejzajímavější fotbal, jaký jsem tehdy viděl a byl jsem na Šachtar pyšný.

Těšíte se na derby Liberec-Jablonec o to víc, že nastoupit můžete právě proti Hübschmanovi?

Určitě se pozdravíme a rád se s Tomášem pobavím a zeptám se ho, jak se má. Těším se i na trenéra Davida Horejše, který je v mém fotbalovém životě důležitým člověkem, když mi věřil a dal mi v lize první šanci. Ovšem stejně jako jsem teď hrál proti bývalým spoluhráčům z Českých Budějovic, tak i proti Jablonci na devadesát minut zapomenu, že mám na hřišti kamarády a půjde o zápas jako každý jiný.

Platilo to i pro utkání na Spartě? Byl totiž vaším prvním za Liberec, jste slávistou, za béčko Sparty jste hrál, a navíc na Letné je novým ředitelem Tomáš Sivok, k němuž jste měl v Budějovicích blízko.

Tomáše Sivoka jako člověka respektuji, je pro mě jako člověk i fotbalista vzorem. On je sice sparťan a já slávista, ovšem máme mezi sebou profesionální vztah. Kafe si ale spolu v Praze dát nemůžeme, protože pro něj je to nebezpečné na jednom břehu Vltavy a pro mě zase na druhém... (usměje se) Je však pravda, že tohle pro mě byl hodně důležitý zápas a jsem rád, že jsem ho zvládnul. Jednak proto, že to byla Sparta a já jsem slávista, za druhé šlo o můj první zápas za Liberec, a navíc ještě proti mně hrál Kuchta. Byl lídr Slavie a trenér ho vždy chválil. Určitě jsem chtěl dokázat sobě i trenérovi, že ho zvládnu uhlídat, aby neskóroval. V hlavě jsem to měl.

Však jeho přestup do Sparty vyvolal v sešívaném táboře hodně emocí.

Pro mě bylo hlavně divný, jak se choval na hřišti a co říkal i mně osobně. Nebudu prozrazovat co. Jsou lidé, kteří umí odezírat ze rtů, takže ti si to mohou zjistit. Můj názor je, že ukázal ke Slavii „disrespect".

Jste slávistou, ale před třemi lety jste byl i ve Spartě. Jak to probíhalo?

Když jsem podepsal v Budějovicích smlouvu, připojil jsem se k A-týmu a s ním trénoval ráno a odpoledne jsem se připravoval s devatenáctkou a tři čtyři měsíce hrál dorosteneckou ligu. Pak jsem šel do Sparty, kde jsem hrál za béčko a poslední měsíc trénoval s A-týmem. Tehdejší trenér Jílek mi řekl, že mě chce vidět na soustředění, ale neví, jak to dopadne, protože Dynamo mělo ve smlouvě, že mě po půl roce můžou vzít zpátky. Takže jsem se vrátil a podle mě to bylo dobré rozhodnutí, protože B-tým Sparty kvůli covidu nehrál a já debutoval v květnu 2020 za Budějovice v lize. Měl jsem trochu štěstí a jsem rád, že to takto dopadlo.

A teď hrajete za Liberec. Už jste se na severu zabydlel? 

Bydlím v Praze, jezdím s kluky na tréninky každý den. Ale dvakrát do týdne zůstáváme tady v Liberci na hotelu, což je pro nás skvělá varianta, protože domů to je minimálně hoďka cesty. Takže když se cítíme trochu unavení, nebo máme dva tréninky, bydlíme tady.

Předpokládám, že nejčastějším parťákem U Nisy je další slávista Mick van Buren.

Přesně tak. Ještě dělám řidičák, takže doufám, že brzo už budu moct jezdit sám. Jsem na sebe trochu naštvaný, že jsem ho neudělal dřív. Snad už brzy udělám testy i jízdy.

Jak těžké je pro vás soustředit se na fotbal v době, kdy se vaše zem brání ruské agresi?

Je to hodně těžký, tomu asi každý rozumí. Ale hlavu mám nastavenou tak, že když z toho budu hodně smutný a budu myslet jenom na tohle, ničemu to nepomůže. Taková je situace a je mi to hrozně líto, myslím na to každý den. Snažím se však být pozitivní. Když nebudu, nepomůže to ani mně, ani ostatním.

Jak si vybavujete 24. únor, kdy Rusko na Ukrajinu zaútočilo?

Zažil jsem to už v Doněcku v roce 2014 a byly to skoro stejný pocity. Podobné měli asi lidé v Československu v srpnu 1968. Probudil jsem se 24. a ráno jsem viděl, že Rusko začalo válku. Zavolal jsem rodičům, zeptal se, jak se mají. Volal jsem všem svým kamarádům a všichni měli velký strach, čemuž rozumím. Jsem vděčný Slavii, panu Tvrdíkovi, Bílkovi i celému Česku za velkou podporu. Jsem hodně rád, že mám rodiče, kteří nějak nepanikaří. Bylo to pro mě lehčí, i když jsem cítil a stále cítím, že mají strach. I proto se snažím být pozitivní, a i pro mě je lehčí, když i oni jsou a bavíme se i o něčem jiném než o válce.

Jste spolu v kontaktu každý den?

Ano, přes whatsup, video. Jsou v Kyjevě. Sice byla možnost, aby mamka přijela sem, ale nechtěla tam taťku nechat samotného. Nenutil jsem ji, myslím, že tak to má být a že se rozhodla správně.

Myslíte, že válka potrvá dlouho?

Fakt nevím. Když se začalo v roce 2014, taky se říkalo, že to potrvá tři čtyři měsíce a pořád se tam válčilo. Doufám však, že skončí co nejdřív.

Skončeme příjemnějším tématem. Tomáš Sivok o vás jednou prohlásil, že na vás má rád, že přesně víte, kde chcete být za pět let. Prozradíte kde?

(Usměje se) Nic vysněného nemám, ale Sivi zná moje cíle a ví, že mám jeden, který hodně lidí bere za hodně divný. Jednou chci vyhrát Ligu mistrů, přestože možná devadesát procent lidí si řekne, co to plácám... Ale stojím si za tím.