Článek
Na herní soustředění Slavie jste do Portugalska vyrazil s celým týmem. Zapojit do tréninku s mužstvem pro vás bude ještě pár měsíců nemožné. Představuje šance sdílet se spoluhráči jejich přípravu radost nebo utrpení?
Beru to pozitivně. Jsem rád, že jsem změnil prostředí a neubíjí mě domácí stereotyp. I z hlediska počasí je to fajn. Z psychického hlediska jde o super povzbuzení.
Co přesně tři měsíce od operace zvládáte?
Se spoluhráči leda tak přípravu u videa... Mám individuální plán, který absolvuji s fyzioterapeutem a kondičními trenéry. Dělám stabilizační cvičení, hodně plavu, jezdím na kole, nebo jdu na delší procházku. Pomalu by ze mě mohl být triatlonista, ale plavání nesnáším. Nyní už se začnou pomalu nabalovat další cvičení. Nechci však nic uspěchat.
Před časem jste stejné zranění, jen na pravé noze, zažil ještě při angažmá v Liberci. Byla nynější diagnóza s vědomím, co vás znovu čeká, o to děsivější?
Myslím, že právě kvůli minulému zranění křížových vazů jsem vše psychicky zvládl lépe. Věděl jsem, co mám čekat. A byl jsem si vědom, že pokud budu chtít, zvládnu se vrátit stejně jako v prvním případě. Ta zkušenost, ač výrazně negativní, mi pomohla. Ale pochopitelně první lékařské potvrzení, o jak vážný problém se jedná, bylo hrozné. Byli jsme na vlně, všichni jsme se fotbalem bavili a užívali si zápasy. A najednou taková rána.
Ještě během svátečních dnů jste chodil o berlích, které jste nyní už odložil. Jaká je prognóza vašeho návratu?
Nemá cenu nikam spěchat. Chci být hlavně zdravý, aby noha fungovala. Přetržené vazy potřebují čas. Tři měsíce už mám za sebou. V případě pravého kolene trval návrat do prvního soutěžního utkání osm měsíců. Věřím, že budu schopný to zvládnout stejně i nyní. Hlavní je se nenervovat. A nikam se nehnat.
Bylo hodně deprimující hrát v jednom okamžiku Ligu mistrů proti Messimu a o pár dnů později sedět doma s berlemi?
Právě kvůli tomu na zranění nikdy nezapomenu. Byl jsem v Lize mistrů. Proti nejlepšímu fotbalistovi všech dob. Už jako dítě jsem snil o zápase na Camp Nou. A teď jsem byl blízko. A najednou jsem u babičky sledoval vše v televizi... Ale úplně nejhorší pocit jsem zažil při utkání Slavie s Interem, kdy jsem z tribuny viděl vše na vlastní oči, ale na hřiště nemohl.
Útočiště v nejtěžších chvílích po zranění jste našel u babičky?
Ano. Já dostal hned po operaci možnost být v nemocnici ve Střešovicích. Jenže jsem nechtěl být v prostředí, které člověku přeci jen z psychického hlediska nepřidá. Ale být doma sám po takové operaci je problém. Vše nejde zvládnout bez pomoci. Současně jsem nechtěl omezovat rodinu, přičemž babička má dost času. Postarala se o mě. Měl jsem servis jako v hotelu.
Je fotbalovým fanouškem?
Fotbal sleduje jen kvůli mně. A že by to prožívala zrovna říct nemohu. Hodně mi nicméně pomohla. Stejně jako doktor Petr Zeman, který mě v Plzni operoval. Nebo Daniel Müller z centra pohybové medicíny na Smíchově, s nímž jsem už v nemocnici absolvoval první cvičení a dál k němu docházím. Oba mi pomohli už při první operaci. Je mezi námi důvěra.
Co pro vás znamenalo, když vyprodané tribuny po domácím utkání Ligy mistrů s Interem Milán skandovaly vaše jméno?
Dodalo mi to energii. Od lidí cítím velkou podporu. Jde o motor při cestě zpět.
Ani na okamžik jste si neříkal, jak je k vám osud krutý, když v době životní formy nachystá takovou překážku?
Nemá smysl se ohlížet, co bylo.
Od zimy 2017 do léta 2018 jste byl ve Spartě. Ale výkonnosti, kterou jste se prezentoval ve Slavii, jste se ani nepřiblížil. Proč?
Byl jsem její odchovanec a věřil, že budu nastupovat v jejím áčku. Jenže když chce odchovanec odejít do Jablonce, asi to není v pořádku. Ve Spartě byly určité věci... Nechci na nikoho házet vinu. Problém hledám v sobě. Ve Slavii je jiné prostředí. S trenérským týmem se znám už od Viktorie Žižkov. Sportovního ředitele Jana Nezmara jsem poznal v Liberci. Všem důvěřuji a mám s nimi otevřený vztah.
Co vás tedy ve Spartě brzdilo?
Chyběla tam radost z fotbalu. Já si ve Spartě nevěřil. Nechtěl jsem tam být také kvůli různým okolnostem. Tam se odehrávaly hrozné věci. Ale vlastně bych měl dnes poděkovat. Já kvůli tomu musel odejít ze Sparty do Liberce, ale tam jsem si dvakrát zahrál Evropskou ligu. Pak jsem se vrátil, ale znovu jsem musel pryč. Do Jablonce. A znovu jsem si zahrál základní skupinu Evropské ligy. A přestoupil do Slavie.
Mluvíte mimo jiné o trenéru Ščasném, s nímž jste měl mít neshody?
Pojďme dál...
Když vás poprvé oslovila Slavia, coby sparťana, jak jste reagoval?
Zasmál jsem se. Nechtěl jsem věřit, že by mě skutečně chtěli. Neuměl jsem si sám sebe představit v Edenu. Ale pak jsem začal přemýšlet a říkal si, proč vlastně ne? I když jsem věděl, že okolnosti budou pikantní. Byl jsem celý život sparťan a neuměl si představit, jak to bude fungovat. Navíc mě podpořila rodina a nejbližší. Všichni řekli, ať neváhám a podepíšu. Na názor lidí, kteří mě znají, hodně dám. Ohlasy anonymních fanoušků jsem neřešil.
Slavia měla na postech středních obránců Deliho a Ngadeua. Děsila vás konkurence?
Věděl jsem, že jde o hráče, které lze těžko překonat. Ale mně to nevadilo. Šel jsem do Slavie s vědomím, že má kádr, jehož chci být součástí. A říkal si, jak skvělý tým v Edenu postavili.
Kdy jste poznal, že šlo správnou volbu? A dostal se do herní pohody?
První ligový zápas ve Zlíně byl váhavý. V druhém s Teplicemi se to přepnulo, a už jsem jel.
Záběry, jak slavíte vyhrané souboje s obrem Lukakem z milánského Interu v úvodním duelu Slavie v Lize mistrů na San Siru obletěly svět. Chtěl jste se ukázat?
Ani nápad! Není to naplánované, že bych se chtěl zviditelnit. Ještě při znělce Ligy mistrů jsem byl nervózní. Ale pak tribuny zařvaly We are the champions, což mě nastartovalo. Když se mi povede vyhrát souboj, mám radost. A nahromaděný adrenalin musí ven. Určitě nepumpuji rukama, protože na sebe chci upozornit. Já jsem hodně emotivní. Měl jsem to tak už od dětství. Hodně jsem vše prožíval už v dorostu. Pak možná částečně v Liberci. Ale teprve ve Slavii mohu být konečně sám sebou. Jako kluk jsem zbožňoval anglickou ligu. Když vidím skluzy obránců a reakce publika, je to super. Když zastavím protihráče ve stoprocentní šanci, vtáhne mě to do děje.
Zaznamenal jste pak chválu, která se k vám hrnula? Jaký jste válečník, výjimečný hráč pro velké zápasy...
Těšilo mě to. Nebudu říkat, že se taková slova poslouchají špatně. Ale zase z toho nedělám drama. Na hřišti vše prožívám více než po utkání. Fotbal mi přináší okamžiky, které mě naplňují a nikdo mi je nevezme. Můj táta hrál druhou nejvyšší hokejovou ligu. Jako kluk jsem obdivoval, když jsem na ledě viděl pěkný hit. I dnes to při hokejových zápasech ocením. Vím, že se hraje na góly, ale mě dostávají do varu tyhle momenty.
Které z okamžiků podzimní sezony máte v hlavě uložené navždy?
Třeba situace, kdy jsem zastavil Lukaka či Messiho. Nejde vymazat zasekávačku v souboji s Messim. Doma mám třeba fotku s Lukakem, který mi po vzájemném souboji na San Siru přál hodně štěstí do derby.
Messiho jste podle dostupných záběru pěkně vytáčel.
Asi mu nebylo příjemné, jak na něj hraju. Jasně, někdo si řekne, že jsme stejně prohráli, takže to bylo k ničemu. Ale nabrané zkušenosti mi nikdo nevezme. Stejně jako jiné výjimečné momenty.
Jsou pro vás současně motivací k návratu?
Obrovskou. Obětoval jsem fotbalu celý život. Už při angažmá na Žižkově i následně všech předešlých jsem si platil osobního trenéra. Mám sny. Částečně se splnily. A doufám, že v dresu Slavie naplním všechny.
