V Dánsku nehrál, loučení ho překvapilo. Jako bych měl za sebou nejlepší rok kariéry, říká velká posila Bohemky

Čeká nás hodně těžký start a všem musí být jasné, že velmi složitý bude i pro mě. Přišel jsem pár dnů před ligou a neměl moc času se s kluky poznat. Je mi líto, že nás skolila chřipka, která postihla i mě. Ani nevím, kdy jsem naposledy marodil. Přesto věřím, že na Letné uhrajeme dobrý výsledek. Hrozně se těším, vůbec poprvé v kariéře se postavím Spartě jako soupeř.

Těžko říct, jaké budu mít pocity, zeptejte se mě až po zápase (úsměv). Člověk nemůže žít jen z minulosti, i když byla nádherná. Z období na Letné mám spoustu kamarádů, s nimiž jsem denně v kontaktu. Hráli jsme parádní zápasy a vzpomínky na Spartu jsou úžasné. Na zápas se ale těším stejně jako na každý jiný. I po letech mám z návratu do české ligy trochu respekt.

Třeba s Bony Wilfriedem, Jirkou Kladrubským, Jurajem Kuckou, Romanem Hubníkem, Ondrou Kušnírem, Markem Matějovským, občas si napíšeme s Mariem Holkem nebo i kluky, co byli tehdy v realizačním týmu. Kamarádů mám hodně, ale myslím, že to je jako v každé jiné práci. Poznáte lidi, s nimiž zůstanete v kontaktu, a pak také ty, kteří vaším životem jenom proplují.

Ano a viděl i pár zápasů Bohemky. Ve spoustě z nich hrála velmi dobře, ale buď nedávala, nebo naopak dostávala dost nešťastné góly. Měla navíc i hodně zraněných.

Víte, pro mě je úžasné, že se můžu fotbalem živit. Přijdu každý den na trénink a jsem šťastný, že ho hraju. Jsem kluk z malé vesnice v Orlických horách, a že jsem se dostal tak daleko, je splněný sen, který si užívám. Hrál jsem malé i velké zápasy a všechny byly pro mě úplně stejné. Nechci někomu něco slibovat. Věřím, že lidi uvidí, že tomu dám úplně všechno. A jestli jsem byl, nebo nebyl přínosem, nechám už pak jenom na nich.

Podmínky jsou sice skromné, ale všichni lidi, které jsem tady dosud potkal, se ohromně snaží je vykompenzovat prací. Nemůžu si vůbec na nic stěžovat. Intenzita tréninků je opravdu veliká i v porovnání se všemi zeměmi, kde jsem dosud působil. Trenér Hašek má v sobě obrovský elán a touhu něco dokázat. Ze všech hráčů, kteří jsou v Bohemce strašně pracovití, dokáže dostat to nejlepší.

Martin Hašek mě před lety vedl ve Spartě. I když jsem z Letné odešel, byl jsem s ním neustále v kontaktu. Párkrát do roka mi zavolal, jak se mám. Já se ho zase třeba ptal, co mám v daný moment dělat. Během podzimu jsme si nezávazně volali a navrhl mi tuhle myšlenku. Upřímně jsem zpočátku nevěřil, že by se hostování povedlo. V Odense jsem totiž stále doufal, že jsem na správné cestě. Nedostával jsem příležitosti, ale přitom cítil, že jsem pořád blíž a blíž sestavě. Pak se ale blížil závěr podzimu a šance od trenéra dál nepřicházela. Poté se se mnou spojili sportovní ředitel Držmíšek s majitelem klubu Jakubovičem, kteří začali řešit finanční stránku celé věci. Jsem moc rád, že našli s Odense společnou řeč.

Odpověď bych taky rád znal a do dneška to prostě nechápu. Odehrál jsem pár zápasů v tzv. Reserve League, která supluje béčka. Šlo asi jenom o šest zápasů, které se mi ale povedly. Přesto jsem šanci v prvním týmu na rozdíl od ostatních kluků nedostal, což jsem strašně těžce kousal. Přitom vedení Odense fakt vyvinulo ohromné úsilí, aby mě z Vratislavi přivedlo. Já měl tenkrát možnosti jít jinam, jenže jejich zájem byl tak velký, že za mnou do Polska dokonce osobně přijeli a vysvětlovali mi, proč mě chtějí.

Ne, i když jsem si angažmá představoval jinak. Mohl bych si stěžovat, že to nebylo fér, ale já nikdy nefňukal a nebrečel. Říkám si, že jsem měl být prostě lepší. Když jsem odcházel, spoluhráči se se mnou rozloučili stylem, jako bych měl právě za sebou nejlepší rok kariéry. Všichni si vážili, jak jsem ke všemu přistupoval. Každý trénink jsem odmakal na 110 procent, i díky tomu mi umožnili jít na hostování, což tam není běžné. Naléhal jsem na ně, že nechci rok sedět jen na lavičce a brát za to peníze. Takový zkrátka nejsem.

Nebyl jsem zraněný ani nemocný. Je pravda, že když jsem do Odense přišel, trenér změnil rozestavení. Začal hrát s pěti obránci, jedním defenzívním záložníkem a dvěma křídly. Takže ze tří záložníků, co by normálně hráli, zůstal jeden defenzívní. A ten byl ke všemu kapitán. Místa tedy moc nebylo, i přesto si myslím, že jsem si příležitost zasloužil. Mužstvu se navíc dařilo, z osmnácti zápasů prohrálo jenom tři. V době mého příchodu bylo v tabulce poslední. Když jsem ho opouštěl, ztrácelo pouhé dva body na druhé místo. Nechci ale na podzimní působení v klubu vzpomínat negativně. Potkal jsem tam spoustu skvělých lidí, bohužel to ale prostě nevyšlo, což se občas stane každému. Absolvoval jsem určitě dobrou životní zkušenost.

Během tréninků se nedělalo tolik na taktice, ale oni jsou obrovští válečníci. Na trénincích všichni běhají, jezdí, nikdo nic neříká a pak přijde zápas a jako by zpomalili. My Češi to máme obráceně, na tréninku si dáváme distanc a v zápase jedeme na sto procent. Ale možná to je jenom můj pocit.

V očích velkých soutěží je vnímaná daleko líp než česká. Kluci mají odtamtud blízko do Anglie, Německa, Holandska. Ale myslím, že úroveň soutěže není o tolik lepší než v Česku.

Ano, vzdělání v severských zemích je opravdu vysoké. Nikdo tam nemá problém přepnout do angličtiny. Cizinců ale v Odense moc nebylo, snad tři nebo čtyři. Na poměry, kde jsem byl dřív, to bylo skutečně hodně málo.

Město má sice asi 200 tisíc obyvatel, ale vůbec nevím, kde ti lidé jsou. (smích)

Málokde jsme někoho potkávali. Mám dvouletého syna Matea a na jakékoliv dětské hřiště jsme přišli, jen zřídka jsme tam s někým byli. Oni mají život zkrátka takhle nastavený. Padne čtvrtá hodina, všichni končí v práci a večery tráví doma s rodinou. Byl to pro mě jiný život, než když jsem hrál v Itálii.

Byla spokojená, syn tam chodil do školky. Našli jsme si malý domeček a bydlení měli opravdu super. Tohle všechno by bylo v pohodě, ale já prostě zvolil odchod do Ďolíčku, byť jsem měl i jiné možnosti ze zahraničí. Děkuji Bohemians, že mi hostování pomohli uskutečnit, přestože pro klub nebylo vůbec jednoduché ho dotáhnout. Věřím, že se Bohemce odvděčím a pomůžu jí, aby zůstala v lize.