Článek
Rozhodčí u VAR od této sezony už nesedí v minivanech přímo na stadionech, ale zápasy dozorují v centrále, která byla vybudována na pražské Brumlovce. První sezona stojí zhruba 50 milionů korun. Do této sumy se počítá zřízení prostor, technika nebo licenční poplatek za používání ofsajdové čáry, který je na rok 25 milionů korun.
V jedné místnosti se nacházejí čtyři pracoviště, na každém visí pět obrazovek, tři nahoře a dvě dole. Pod nimi je stůl s potřebným vybavením. Na utkání se u něj sejdou hlavní VAR, jeho kolega AVAR a operátor, který pomáhá s technickými záležitostmi. Jejich práce začíná už zhruba hodinu a čtyřicet minut před výkopem.
„Zkoušíme komunikaci s hlavním a monitor pro případný přezkum situací. Probereme, jak si hlavní rozhodčí přeje řešit modelové situace. Zkoušíme, jestli jsou synchronizované kamery, zkalibrujeme hřiště, při rozcvičení hráčů si zkoušíme pokládat kalibrovanou čáru,“ vykládá Kocourek.
Práce rozhodčích VAR a AVAR a operátora ve VAR centru
Kalibrované hřiště, pokládání kalibrované ofsajdové čáry. U toho se zastavme. Posuzování ofsajdových situací totiž bývá nejčastějším důvodem delší prodlevy. Je to spíš geometrie, jde o přesnost. „A správné rozhodnutí musí vždy stát nad rychlostí,“ shodují se všichni přítomní.
Trochu vše rozkryjme. Pro přesné rozklíčování situace musejí mít sudí u VAR nejprve tzv. zkalibrované hřiště. To dělají v kooperaci s operátorem pomocí bodů na obrazovce, které jsou v rozích hřiště, místech, kde se na něm protínají lajny, či na postranních čarách. Vše musí hrát, virtuální lajny musejí přesně sedět na těch skutečných.
Hřiště bývá zkalibrované už na začátku. „Ale občas se to sesype. Nevíme, proč se tak děje,“ říká Všetečka. Pokud se tak stane, zaměření hřiště pro posuzování ofsajdu se dělá znovu už při řešení konkrétního momentu. A to bere čas.
Následuje kreslení. Na obrazovce je v době kopu zachycena celá situace, v jejím rohu pak vyskočí detail na (bránícího a pak útočícího) hráče, jehož nejbližší bod k bráně se zkoumá. Rozhodčí prsty na obrazovce krouží, až ho určí. Přesně. Opravdu přesně? „Myslím, že jsme velmi přesní. Máme detail, který je ostrý,“ upozorňuje Kocourek.
Tak se ve VAR centru zkoumá ofsajd.
„Při nejspornějších situacích občas požádám jiný tým, aby zkusil položit ofsajdovou čáru nezávisle na rozhodčích, kteří na utkání byli. Abychom měli jistotu, že to bylo dobře. A na podzim byla všechna tato rozhodnutí správná,“ připojuje šéf komise rozhodčích Libor Kovařík. Kalibrovaná čára se na podzim použila osmaosmdesátkrát.
Rozhodčí u VAR cítí, že je pod tlakem. „U VAR se chyba netoleruje,“ ví Kocourek. „Je důležité nenechat se strhnout emocemi, ale zachovat klid,“ dodává.
„Člověk tlak ze hřiště vnímá, komunikace jede nonstop. Slyšíme, co říká hlavní rozhodčí, co asistenti, jakou zpětnou vazbu dostávají na hřišti,“ podotýká Všetečka k situacím, kdy se třeba už nějakou dobu nehraje a sudí u VAR se potí.
„Rozhodčí radši chtějí být na hřišti než u VAR, tady je to těžší,“ dává Kovařík další příklad, jak náročné je kontrolovat zápas z centrály. Hlavní VAR za to inkasuje sedmnáct tisíc korun, AVAR pět tisíc.
Do budoucna by měla sporné situace vyhodnocovat poloautomatická ofsajdová čára, která už nepotřebuje televizní záběry, ale má vlastní systém. Používá se například ve španělské La Lize nebo Lize mistrů.
Výkonný ředitel LFA Tomáš Bárta avizoval, že by se už na jaře mohla v Česku zkoušet. „Monitorujeme možnosti a ve spolupráci s O2 řešíme finanční náročnost a možný způsob financování. Věřím, že prostředky na to najdeme. Ale teď je těžké cokoliv odhadovat,“ tvrdí Bárta.
Libor Kovařík o (ne)fungování VAR. Příspěvek z pořadu PřímákVideo: Sport.cz
Vše se samozřejmě netočí jen kolem ofsajdů. VAR zkoumá i případné červené karty nebo pokutové kopy. Celkem na podzim intervenoval v 73 případech.
Jak souhra sudích na stadionech a ve VAR centru probíhá? „Vždycky s hlavním rozhodčím komunikujeme a říkáme si, jak budeme spolupracovat. To řešení situací zrychlí a víme, že rychlost je důležitá. Domluvíme se i s operátorem, jak budeme postupovat v určitých modelových situacích, které nastávají,“ líčí Kocourek.
Příklad? „Řekneme si, jak budeme chtít hlavnímu ukázat na monitoru situaci, když půjde o ruku v pokutovém území, hlavní penaltu nenařídí a VAR bude přesvědčen, že šlo o zjevnou chybu. Je dobré nejprve rozhodčímu ukázat tu situaci zastavenou, pozici ruky obránce a míč přilepený k ní. A pak ji pustit dynamicky, aby se rozhodčí mohl podívat, jak k zahrání rukou došlo, jestli se hráč mohl balonu vyhnout, jestli dával ruku od těla, z jaké to bylo vzdálenosti. Říkáme si, jak budeme postupovat, aby to pak běželo rychle. To samé platí u surové hry. Pracujeme, abychom byli všichni sladění. Poslední slovo má vždy hlavní rozhodčí,“ popisuje Kocourek detailně.
Rozhodčí Tomáš Kocourek (vlevo) při setkání s novináři v centrále VAR, vedle něj rozhodčí Jan Všetečka
„Jsme totální podpora hlavního. Vždy se řídíme tím, co on chce. Řekne nám, jestli chce potvrdit nějaké rozhodnutí, jestli chce říct v poločase, jestli bylo vše v pořádku. Mladší rozhodčí feedback většinou chtějí,“ doplňuje Všetečka.
Rozhodčí mají i pravidelné semináře, každý týden se spojí online a zevrubně rozebírají nejproblematičtější situace z uplynulého víkendu. Cílem je, aby se neděly chyby a také aby neměli rozhodčí odlišné názory. „Chceme, aby byli co nejvíc sladění,“ přitakává Kovařík.
Už za necelé dva týdny, první únorový víkend, se rozjede liga. Na hřištích i centrále VAR na Brumlovce budou rozhodčí zase pod tlakem. Všichni věří, že jsou připravení.
