Unikátní jubileum krále blikanců aneb Řepkova červená "dvacítka"

První červenou jsem dostal v říjnu 1992 v Hradci Králové, v osmém kole. Pískal nás pan rozhodčí Petr Mádl. Já ho mám v paměti jako takového vysokého elegána. Hlavně nás od začátku strašně mydlil. To byl nářez. Nedal nám čichnout. Ten průser se stal ve druhé půli. Nebylo to za faul, ale za urážku rozhodčího. Nevzpomínám si, co tomu předcházelo. Nejspíš jsem cítil nespravedlnost, a to nesnáším. Stalo se to v 55. minutě, ale co jsem mu řekl, už si přesně nevzpomínám. Nejspíš jsem ho urazil a navrch poslal do prd..e, ale ani bych ty slova raději neopakoval. Bylo to něco strašného a ošklivého. Vysypal mně z placu hned. Okamžitě červená. Tím jsem dostal první kousek do své červené svírky.

I druhá červená se týkala zápasu s Hradcem Králové. Hráli jsme s ním na Bazalech čtvrtfinále Poháru ČMFS a prohráli 0:2. Pamatuji si, že sudí nás řezal. Tentokrát to byl Milan Brabec. O devět let později se stal jedním ze dvou hlavních „hrdinů“ úplatkářského skandálu. Jistě znáte Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit. Tak „Milánek“ mě vyhodil v poslední minutě první půle, kdy jsem mu od plic řekl, co si o jeho způsobu pískání myslím. Poslal jsem ho kamsi...

A přišla moje první, tak říkajíc mezinárodní červená. Ta mě ale připravila o EURO 1996. Ve Španělsku jsme prohráli jen 1:2 a odvetu jsme kopali na Strahově. Ve 48. minutě jsem sestřelil Raúla někde u půlící čáry. On předvedl strašné divadlo. Francouzský rozhodčí Sars vůbec neváhal a hned mi ukázal červenou. Zápas jsme 1:2 prohráli. Oba góly nám dal právě Raúl, který po mém zákroku vyváděl, jako bych mu urazil nohu. Vůbec jsem netušil, jaké ta karta pro mne bude mít následky.

První sezónu ve Spartě jsem vydržel bez červené, ale v srpnu 1996, hned ve 2. ligovém kole jsem ji dostal doma v zápase s Drnovicemi. V 58. minutě jsem před střídačkami skolil Róberta Kafku. Už to byl starý fotbalový pardál, měl přes třicet let. Ten zákrok vypadal hrozně, přímo brutálně, ale nic se mu nestalo.

Blížil se konec sezóny, hrálo se 26. kolo a my jsme doma měli Piacenzu a vedli 1:0. Bylo to hodně vyhecované utkání, dost tvrdé. Jméno rozhodčího si nepamatuju, ale moc to nezvládal. Běžela 73. minuta a sudí proti nám odpískal penaltu, kterou Simone Inzaghi proměnil. Přišel blikanec a já po sudím vyjel. Zurážel jsem ho v italštině, takže tasil hned červenou. Naštěstí jsme ten zápas vyhráli.

Druhou italskou červenou jsem dostal zase v utkání s Piacenzou, ale už v novém ligovém ročníku. Během posledních sedmi minut jsme dostali dva góly a ten druhý ze sporné penalty. Já už měl jednu žlutou za faul. Běžela druhá minuta nastavení, když jsem někoho z jejich hráčů přibrousil, tuším, že to byl Di Natale. Rozhodčí neváhal a ukázal mi druhou žlutou kartu a červenou mi pak naznačil, že už můžu jít do sprchy.

Hráli jsme doma s Interem a já se velmi často potkával s tehdy slavným útočníkem Christianem Vierim. My jsme se ale nenáviděli. Nepadli jsme si od první chvíle do oka. Ani nevím proč. Šel jsem po něm a on mi nezůstával nic dlužen. Strašně jsme se okopávali, provokovali se, při každé příležitosti jsme do sebe zajížděli. Za jeden zákrok jsem dostal žlutou kartu. Do konce utkání zbývaly dvě minuty. Znova jsme do sebe zase zajeli a jak jsme vyskočili, už jsme se skoro drželi pod krkem, sudí Trentalange přiběhl a vymetl nás oba.

Na hřišti jsem byl sedm minut, střídal jsem v závěru. Bonazzoli šel sám na bránu, tak jsem ho vzal přes párky, on udělal elegantní letku a bylo to. Hned jsem dostal červenou a šel ven.

První červenou kartu v reprezentačním áčku jsem dostal o deset dní později na Maltě, kam jsme si jeli pro vítězství a potřebné body. Místo toho jsme v kvalifikaci o mistrovství světa 2002 jen plichtili 0:0. V 53. minutě mě držel za dres jejich hráč Brincat. V zápalu boje jsem se snažil mu vysmeknout. Nechtěl jsem ho trefit a ani jsem ho podle mne nezasáhl. Jenže on se zřítil k zemi. Chorvatský sudí Širič mu ten tyátr zbaštil a šel jsem ven.

Třetí červená za jednačtyřicet dní, to se taky nevidí. Tu jsem dostal minutu před koncem zápasu v Boloni, kde jsme hráli 1:1. Domácí se snažili dát vítězný gól, ale já minutu před koncem fauloval jejich hráče. Sudí neváhal a sáhl po žluté, protože to nebyl nijak likvidační zákrok. Jenže jednu už jsem měl, takže mi to sečetl a vytáhl kartu jiné barvy...

Hráli jsme v Reggině a já měl asi dvě minuty před koncem utkání pocit, že sudí písknul něco špatně. Tak jsem se do něj pustil, jak to umím. On mě ani nevyslechnul, i když jsem už mluvil dobře italsky a rovnou vytáhl červenou. V té sezóně to byla moje čtvrtá...

Nevím, kolik je na světě fotbalistů, kterým se povedlo to, co mně. Sotva jsem přestoupil do West Hamu, dostal jsem dvě červené karty ve třech zápasech! Zřejmě světový unikát. V Middlesbrough to byl můj první zápas v Premier League, tak jsem si testoval, co se smí a co ne. Za jeden faul jsem dostal žlutou. Deset minut před koncem zápasu se řítil na naši branku Windass. Chtěl jsem mu skluzem vypíchnout míč, ale lehce jsem trefil i jeho nohu. Žádnej hroznej faul. Rozhodčí mi dal druhou žlutou a šel jsem ven.

Jeli jsme s West Hamem na hřiště Blackburn Rowers. Domácí na nás vletěli a po necelé půlhodině jsme prohrávali 0:3. V tom čase už jsem dostal první žlutou kartu. Ve druhé půli jsem v 61. minutě do někoho zajel a sudí mi ukázal žlutou kartu znovu. Pakoval jsem se ze hřiště a kluci pak dostali ještě čtyři góly. Takovou porážku si nepamatuju.

A pak přišla ta moje nejslavnější červená s nejsmutnějším koncem... Hráli jsme baráž o postup na mistrovství světa 2002. Švýcarský rozhodčí Meier odpískal ve 42. minutě faul Goora na mne. Belgičan mě držel. Jenže jak mě po odpískání prudce pustil a lehce přistrčil, setrvačností jsem šel rukou dozadu a trefil jsem ho loktem do prsou. Goor se chytil za obličej a svalil se k zemi. Marně jsem sudímu vysvětloval, že jsem neměl důvod Goorovi nějak ubližovat, když jsme mi měli kopat za faul na mne. Nevzal to... Byla z toho u nás aféra a já skončil v reprezentaci.

V tom utkání mi dal pan rozhodčí Gallagher, to jméno si pamatuju, už žlutou za faul. V poslední minutě zápasu pak něco písknul a mně se to nelíbilo. Tak jsem se ho šel zeptat, co tím myslel. Dostali jsme se do diskuse, asi jsem mu řekl anglicky něco, co nechtěl slyšet nebo si to špatně vyložil. A vytáhl znovu žlutou a po ní červenou kartu. V tom kalendářním roce jsem nasbíral v 53 zápasech 25 žlutých a tu jednu červenou kartu.

Ve 43. minutě jsem udeřil hlavou do obličeje O´ Neala a zlomil mu nos. My jsme do sebe šli od začátku zápasu. Neustále mě okopával. Třikrát jsem ho varoval, ať toho nechá, nebo že mu taky naložím. A pořádně. Nenechal toho. Znovu do mne zajel a skončili jsme na zemi. Oba jsme vyskočili a stáli hlavama proti sobě. O´Neil mi něco ošklivýho řekl, já ho taky urazil. A najednou v hlavě blik a bum! Praštil jsem ho čelem do nosu. Hlediště vybuchlo a sudí mi hned ukázal červenou.

Blížil se konec zápasu, hrála se čtvrtá minuta nastavení. My jsme útočili, nakopávali míče do vápna, marně. Už v nastavení se dostal míč za postranní čáru. Utíkal jsem pro něj, abych rychle vhodil. Ale k míči jsem se nějak nemohl dostat. Nevím, jestli mi ho nechtěl podavač dát...  Před očima mám toho malého pořadatele. Jak na mne startuje a nadává mi. Já nejsem agresivní, pokud mi lidi nedají příčinu. Tenhle frajer mě urážel. Řval jsem na něj taky. Čtvrtý rozhodčí zavolal hlavního a ten mi ukázal druhou žlutou. Šel jsem do šatny. A nějakých pět metrů ode mne stál kameraman a hned se hrnul ke mně. Povídám mu, ať mě netočí, že jsem nas..nej. On se sunul pořád blíž a já, jak jsem šel, tak jsem rukou chytil objektiv. Snažil jsem se ho zakrýt. Kameramana jsem se ani nedotkl. Kamera mu taky nespadla, jen se zatřásla, jak se snažil uhnout. Kromě sedmi zápasů mi sebrala disciplinárka kapitánskou pásku na patnáct měsíců.

Tři kola před koncem jsme hráli doma s Brnem. Šli jsme za obhajobou titulu a potřebovali jsme vyhrát. Bohužel... Stalo se to v první minutě u postranní čáry před hlavní tribunou. Míč se dostal do autu. Myslel jsem, že budeme házet my, ale sudí ukázal na opačnou stranu. Aleš Besta si šel pro balón a já mu ho hodil, trochu prudčeji. Trefil jsem ho do hlavy, nechtěně. Udělal divadlo a já dostal červenou... Tři zápasy jsme prohráli a přišli o titul.

Tohle byla naprosto nesmyslná červená v premiéře českého fotbalového Superpoháru. Dostal jsem ji ve 28. minutě za naprostý nesmysl. Křižoval jsem plzeňského Petrželu, který ani nebyl v šanci a míč si ukopl. Rozhodčí Libor Kovařík nejen tímhle rozhodnutím ten zápas totálně zkazil. Mojí červené a potom na konci zápasu Rajtoralovu vyloučení, se divili hráči, trenéři i fanoušci obou mužstev.

Běžela 86. minuta a sudí proti nám pískl penaltu. Dusil jsem v sobě vztek. Jenže pak přišel blikanec a já přiběhl sudímu říct, ať jde do haj.lu a co to píská. Sotva jsem přiběhl, dal mi žlutou a než jsem řekl, co mám na srdci, měl jsem červenou. Jubilejní dvacátou ve dvacáté sezóně v profesionálním fotbale.