Článek
I třeba proto, že tři sta kapříků, kteří měli připlout loni na jaře z Olomouce, poslal Kapr na Strahov. Nikoli ovšem v bankovkách, jež jeho hráči na Hané údajně převzali a které půl roku ležely v jeho či advokátově sejfu, ale bankovním převodem. Samozřejmě, i kdyby se s paklíkem bankovek vypravil Karel Kapr hned po návratu z Olomouce na policii, nemuselo na nich zůstat po otiscích prstů ani stopy. Po půl roce také ne.
Jistá možnost, že olomoucký gólman Drobisz nařčený z uplácení soupeře brankářské rukavice při přepočítávání peněz sundal, anebo že si je bafuňáři Sigmy nenavlékli, však přece jen existovala. 30. května 2009, stejně jako 23. března 2010.
Stejně jako existovala možnost pátrat na bankovkách po stopách DNA, které by posloužily jako důkaz, že peníze někomu z Hanáků rukama opravdu prošly.
foto: Právo
Bezduchá naivita? To těžko!
Už neexistuje, protože oněch tři sta tisíc se bankovním převodem dostalo do oběhu. Bez toho, aby je střížkovský boss předal policii, která od ledna korupční kauzu vyšetřuje. Anebo je alespoň i s obálkou, v níž měly do střížkovského autokaru v květnu loňského roku putovat, přinesl v úterý před disciplinární komisi, kam byl předvolán.
Namísto toho se Kapr vytasil před fotbalovým tribunálem s otázkou zavánějící bezduchou naivitou: „Proboha, a co jsem s nimi měl dělat?“
I poslední právník řešící na Střížkově spory hokynářek na tržišti nebo hádky sousedů o větve přesahující na pozemek toho druhého, by mu poradil, co s tři sta tisíci měl udělat. A že se s právníky v celé kauze radil a radí, to i Kapr sám několikrát potvrdil.
Proto se nechce příliš věřit, že by šlo o počin pramenící z bezduché naivity.
Paralela, která se nabízí
Spíše se nabízí paralela s patnáct let starou kauzou sázavského podnikatele a fotbalového mecenáše Miroslava Švarce, který svůj Benešov vytáhl až do ligy, během čtyř let do něho napumpoval na tu dobu neskutečných 60 miliónů korun, aby poté spáchal harakiri. Výpovědí, že musel dávat rozhodčím úplatky od padesáti do sta tisíc jen za to, aby pískali alespoň rovinu. Důkazy neměl, telefonními odposlechy, videozáznamy nebo alespoň otisky prstů na bankovkách či obálkách duchovní otec proslulého „švarcsystému“ argumentovat nemohl, svá tvrzení před tehdejším Károlyiho tribunálem neprokázal.
A proto když na něho fotbal uvrhl klatbu a celý případ předal dokonce státnímu zástupci k přezkoumání, zda nedošlo k trestnému činu, ze scény odešel a harakiri dokonal. S gloriolou zneuznaného mecenáše, který už měl dost páchaných nepravostí, se svatozáří bojovníka za očistu českého fotbalu, jenž svůj quijotovský boj s fotbalovou mafií prohrál, s vědomím šedesáti miliónů, které podle vlastního přiznání ve fotbale utopil.
Svatozář, nebo ochotnické panoptikum?
Anebo že by v nejčerstvější korupční kauze českého fotbalu bylo všechno jinak? Že by střížkovský boss Kapr vědomě harakiri nepáchal, ale skutečně si počínal jako naivní sebevrah, který se eventuálního důkazu zbavil tím, že tři sta tisíc poslal bankovním převodem na Strahov? Že by mu svatozář zneuznaného mecenáše a bojovníka za očistu českého fotbalu právem náležela? Nebo že by měl v rukou důkazy další, mnohem pádnější a průkaznější, než jaké představovaly pofiderní bankovky?
Třeba je nabídne inkriminovaná obálka, která podle Kaprova tvrzení proneseného před strahovským tribunálem stále ještě existuje a jeho právník ji má v úschově, aniž by se o ni policie od ledna zajímala. Nebo se třeba ukáže, že šlo o ochotnicky režírované panoptikum, jehož „leitmotiv“ se skrývá někde úplně jinde než v naivitě či záměrném harakiri.
