Trénuje děti, studuje náboženství. Byl jsem atypický fotbalista, říká Hořava

Abych řekl pravdu, tak už ne. Velkou část kariéry jsem hrál s bolestí, koleno mě limitovalo, ke konci už to bylo fakt špatné. Když jsem skončil v Plzni, hrál jsem zhruba ještě rok okresní přebor na vesnici (v Radějově), kde mám kamarády a švagra. Chtěl jsem zůstat v kolektivu, jezdit po vesnicích a třeba rozdávat radost, ale pak už koleno vypovědělo službu. Sport teď moc aktivně nedělám, maximálně jezdím na kole.

Už si to celkem sedlo, ale v tomto roce jsem byl čtyři měsíce o berlích. Koleno mi pořád natékalo, bolelo mě. Nemohl jsem chodit, chvíli se zdálo, že mi hrozí endoprotéza kolene. Psychicky jsem si prožil těžké období. Pomohla mi operace. Teď můžu chodit celkem bez bolesti, ale musím se hodně věnovat rehabilitaci, koleno se snažit posilovat. Nevím, co bude za patnáct let, ale věřím, že když nebudu bláznit, bude vše relativně v pořádku.

Teď už ne, když se aktivně nezapojuji. Je určitě výhoda, když můžete cvičení dětem ukázat, ze začátku to fungovalo, ale cvičení mohu vysvětlovat jen slovně, maximálně je předvádím hodně zpomaleně. Vedu žáky U10 v HFK Olomouc, kde mám i syna. Máme už vše zaběhlé, kluci vědí, co po nich chci. Baví mě to, ani jsem nečekal, jak mě to pohltí.

Vinou zranění jsem to zastavil, spíš mám individuální tréninky. Touhle cestou bych chtěl jít. Také se chci věnovat mentální přípravě a celkově výchově sportovců.

Těch věcí je víc. V tomhle prostředí se pohybuji už dva roky a vidím, že na děti je vytvářený tlak. Od rodičů, trenérů, od všech. Hrají spoustu zápasů a turnajů. Podle mě je důležité, aby vše bylo vyvážené radostí z fotbalu. Děti to musí bavit, a to si musíme všichni uvědomit. Jakmile u nich bude jen touha něco dokázat a důraz na výkon, pak to může být kontraproduktivní. V pozdějším věku se to dětí může dotknout tak, že s fotbalem skončí.

Někdy možná jo. Obecně je vše ve fotbalovém prostředí orientované na výkon, my, dospělí, si málo uvědomujeme, že díky fotbalu si děti nalézají cestu k povinnostem, práci, zodpovědnosti, týmovosti. Výsledky a výkony by měly jít ruku v ruce s těmito podstatnými věcmi.

Řekl bych, že směřování fotbalu je pořád podobné. Podle mě se to trochu i zlepšuje. Myslím, že i ve fotbalovém prostředí jsou lidi, kteří to dělají srdcem a tyto věci tam zařazují, přesto bych řekl, že je potřeba systémová změna.

Každé dítě je jiné. Mám v týmu kluky, kteří v sobě mají spoustu energie, ale je třeba ji směřovat správným směrem do sportu, k tomu jim pomáháme. Jiní jsou zase velmi šikovní, ale zakřiknutí. Člověk je musí motivovat, říct jim, že to mají v sobě. Nedá se to zevšeobecnit.

Částečně. S klukama se bavím i individuálně. Ale jsou určitá pravidla jako poslušnost nebo pořádek, která musí dodržovat všichni. Jasně, kluci dělají blbosti, ale když jsou na tréninku, musí se snažit poslouchat, vnímat a soustředit se. Makáme naplno. Učím je, aby do fotbalu dávali maximum, co nejvíc energie a úsilí. Chci po nich, aby se soustředili, což ale neplatí jen pro fotbal, ale třeba i pro školu. Je potřeba, aby ty věci dělali, jak nejlépe umí. To jim pak může vytvářet hodnoty, které je budou provázet celý život.

Trenéřina mě celkově baví. Trénuji tým, kde mám i syna, což je taková přidaná hodnota. Víc mě motivuje, abych synovi něco předal na jeho cestě. Do budoucna bych si chtěl trenérské vzdělání dodělat, zatím mám B licenci. Nechávám si cestu otevřenou. Teď mám ale čas hodně naplněný. Trénuji, věnuji se rodině, studuji v Olomouci na teologické fakultě. Třeba za rok nebo dva o studiu profi licence popřemýšlím.

Nějaké věci po mně určitě má, ale v lecčems se i liší. Je to taková směsice. Fotbal ho hodně baví, mám z něj radost.

Rozhodl jsem se proto, že křesťanská víra tvoří základ mého života. Vychází z ní mé hodnoty, můj postoj k životu. Věnovat se více studiu náboženství mi přišlo důležité a smysluplné, navíc si mohu prohloubit své vědomosti a znalosti. Teď jsem ve druhém ročníku, rozhodně mě to hodně obohatilo. Dozvěděl jsem se spoustu nových věcí, stále se vzdělávám a rozšiřuji si obzory. I když je studium náročné, mohu si ho jen chválit.

Všeobecně platí, že ten, kdo studuje dálkově, má práci, spoustu aktivit a rodinu. A proto je těžké najít si čas plnit úkoly, psát seminárky, učit se. Takže nejnáročnější je dostat se k učení.

Utvrzuje mě. Když něco více poznáváte, víc se tomu věnujete, váš vztah se ještě prohlubuje. Víra se mi upevňuje. Člověk má mínění o celé historii křesťanství častokrát jen z toho, co se objevuje v médiích a mainstreamu. Studium to může hodně pozměnit.

Jako mladý jsem s rodiči chodil do kostela, ale nevytvořil jsem si k tomu úplně vztah. Potom jsem to opustil a k víře si našel cestu zhruba před devíti lety. Nebyl jsem celou dobu věřící, ale v životě i ve sportu je víra důležitá. Pomáhá vám v tom, co děláte.

Vím, že jsem byl atypický fotbalista, byl jsem zkrátka jiný. Nějaké fórky byly, ale na hřišti jsem si odváděl svou práci a kluci se mě naučili brát. Během kariéry jsem se učil vybudovat si vztah k fotbalovému prostředí. Postupně jsem si ho našel, poslední roky jsem byl v plzeňské šatně rád. V tomhle jsem se i já změnil.

Nebylo to tak, že bychom ty věci probírali do hloubky. Ale když jsme šli třeba na kafe, tak jsme se o nich taky bavili. O víře, rodinných záležitostech, o tom, že jsem vegetarián.

Asi trochu jo. Celé fotbalové prostředí by mělo být i o výchově. Nemělo by vychovávat jen fotbalisty, což je sice prvotní, ale stejně důležité je, aby z něj vycházeli charakterní hráči s dobrou mentalitou, kteří by mohli být vzory a inspirací pro ostatní lidi. To je podle mě strašně důležité.

Přirozeně jsem se vyhýbal excesům, nepotřeboval jsem slávu, alkohol a další věcí s tím spojené. Neříkám, že jsem si nešel s klukama někdy po zápase sednout, ale nikdy to nedopadlo špatně. Poseděl jsem, pokecal, nebylo to nic extrémního. Ale to, že bych mohl být vzorem, jsem si uvědomoval až poslední roky kariéry. Teď to vnímám ještě víc.

Určitě ano. Vezměte si moje fyzické předpoklady. Nebyl jsem nějak zvlášť rychlý, byl jsem hubenější, do toho problémy s kolenem. Za to, co se mi povedlo, jsem strašně rád. Něco jsem ve fotbale dokázal, byl jsem součástí úspěchů. Vážím si toho, že se mi podařilo třikrát vyhrát českou ligu, zahrát si evropské poháry. To jsou zážitky, které v sobě pořád mám.

Na Ligu mistrů. Jako malý jsem ji sledoval, s otevřenou pusou poslouchal její znělku, koukal na největší fotbalové hvězdy. To, že jsem si ji mohl zahrát, považuji za největší vrchol.

Je pravda, že mi ho často někdo připomíná. Ale byl to gól na Manchesteru City, navíc byl i hezký. Tak proč ne?

Vidím dva hlavní důvody. První je můj zdravotní stav, který jsem už popisoval. Třeba rok po přestupu do Plzně jsem byl na operaci a koleno mě trápilo asi třičtvrtě roku, kdy jsem říkal, že to možná už ani nepůjde. Hrál jsem pod prášky, s bolestí. Nakonec si to nějak sedlo, ale pořád jsem to cítil.

Asi jsem nebyl až tak ambiciózní. Nedal jsem si jasný cíl, že se chci dostat do zahraničí. Trochu mi v tom tedy bránila moje povaha, nechával jsem všemu volný průběh. Nezaťal jsem se tak, abych do zahraničí šel.