Článek
Jak se z brankáře, který v lize mnoho prostoru nedostal, stane špičkový trenér?
Já nikdy neměl velký talent. Mým snem bylo dostat se do ligy, což jsem splnil. Ale to jsem si vydřel a vyčekal. Hodně mě naučil Zdeněk Hruška. Borec, který chytal za nároďák a pak se mnou v sedm ráno v Písnici přelézal plot na hřiště a dával mi extra tréninky. Techniku mám od Zdeňka. Stejně jako postavení v bráně. Učil mě vyčůranosti. Navíc se říká, že když je někdo špatný hráč, má předpoklady být dobrý trenér (směje se)...
Cítíte hrdost a pýchu, když se pořád opakuje, kam se „vaši" gólmani dostali nebo když padají částky, které kluby nabízí aktuálně za Ondřeje Koláře ve Slavii?
Nemyslím si, že jsem super trenér. Největší odměnou pro mě je, když napíšou sami kluci. Po postupu do Ligy mistrů mi Dúbravka poslal fotku, kde jsem byl s Ondrou Kolářem a přidal text, že je na nás pyšný. A když jsme vyřadili Sevillu, Tomáš Vaclík přesto přišel a děkoval za všechno, co jsem pro něj udělal. Právě poděkování je někdy více než peníze.
Brankář Slavie Ondřej Kolář na soustředění v Portugalsku.
Vaclík je ve španělské La Lize, Dúbravka v anglické Premier League, Koubek v německé bundeslize, o Ondru Koláře se zajímají elitní evropské kluby. Na kterého z kluků jste nejvíc pyšný?
Těžko se to posuzuje. Co je správné měřítko? Vedl jsem i Hladkého, Holého či Boháče... Všichni ti kluci jsou skvělí brankáři s výjimečnými kvalitami.
Martin Dúbravka je klíčovou postavou Newcastlu.
Mají ti čtyři nejlepší něco společného?
Všichni v sobě měli, že jsou bojovníci a hodní lidé. To jsou základní předpoklady, aby to člověk někam dotáhl. A když trenér dané věci cítí, musí to z hráčů dostat. Já jim dávám návod, oni ho musí realizovat.
Jak se pozná dobrý gólman?
Musí být trochu šílenec. Zkuste skočit pod nohy Lukakovi nebo chytat bomby z jedenácti metrů (směje se). To přece nemůže dělat normální člověk... Pro mě je rozhodující charakter toho kluka. Jestli je schopný jít někdy přes hranu. Dúbravka mi nadával, že se to nedá publikovat (směje se). Jde i o vzájemnou důvěru. A pochopitelně mentalitu směrem ke hře. Buď jste vítěz, nebo nejste.
Český brankář Tomáš Vaclík během utkání s Anglií.
A vy jste vítěz?
Já nemůžu hrát karty ani se ženou, jak jsem vzteklý... Chci pořád vyhrávat.
Poznáte hned na první pohled, že před vámi stojí špičkový gólman?
Cítím to. Nevím jak, ale fakt cítím, že v tom klukovi něco je. Je to jako s holkou. Nemusí být modelka, ale má určité nevysvětlitelné kouzlo. O Ondrovi Kolářovi jsem měl zprávy, jaký je to talent. Absolvoval jsem s ním v Liberci trénink na umělce a byl jsem ohromený. Dlouho jsem neviděl tak skvělé držení míče a výbornou techniku. Společné začátky však byly hodně svízelné. Byl líný. A já cítil, že zahazuje život. Posílal jsem ho, ať se jde podívat na Martina Dúbravku. Ale myslel si svoje...
| Hvězdní brankáři Štěpána Koláře |
|---|
| Tomáš Vaclík |
| Neuvěřitelně hodný a poctivý člověk, který nikdy nenechá nikoho ve štychu. Z fotbalového hlediska obrovský profesionál. |
| Martin Dúbravka |
| Top gólman Evropy. Když šel do Liberce, byl mnohem vyspělejší než Tomáš Vaclík ve stejných letech. On umí hrát na piano, což dokazuje jeho inteligenci. Děsně rychle se učí, je mimořádně přizpůsobivý a má famózní postřeh. |
| Tomáš Koubek |
| Když přišel do Liberce, byl děsně pomalej. Po přípravném zápase jsem říkal Jindrovi Trpišovskému, že to budou dva měsíce práce, než zrychlí. Velice hodný kluk. Občas v něčem polevil, ale už to u něj nehrozí, protože je správně nastavený. Prospělo by mu, kdyby občas dostal šanci v reprezentaci, protože podle mě patří mezi čtyři nejlepší české gólmany. |
| Ondřej Kolář |
| Máme společné příjmení, ale to je všechno. Příbuzní nejsme. Byl jsem nepříčetný, když jsem viděl, jak si šlape po štěstí. A teď jsme jako rodina. Jsem hrdý na to, co zatím dokázal. |
Ondra vypravuje, jak dostal doma od táty pár facek, a pak se srovnal.
Hodně jsme spolu válčili. Nešlo to po dobrém ani po zlém. Řval jsem na něj v šatně, pak asistent Zdeněk Houštecký, celý realizák... Nic nezabíralo. Tak jsem vzal telefon a zavolal jeho tátovi. Bývalý volejbalista, dva metry, ruce jako lopaty... Hodinu jsem mu vyprávěl, jak se Ondra chová. Táta měl slzy na krajíčku. Ale poděkoval a řekl, že vše srovná. Druhý den přišel Ondra a říká, že se mnou potřebuje mluvit, protože někdo volal k nim domů.
Přiznal jste, že oním volajícím jste byl vy?
Trošku jsem zalhal. Uzemnil jsem ho, že já k nim nevolal, protože už s ním nehodlám spolupracovat, že mě nezajímá. Řekl jsem mu, že ho pošlu hostovat do třetí ligy s odůvodněním, aby neplýtval mým časem. Začal sekat latinu. Chvíli to trvalo, pár výkyvů ještě proběhlo, ale zlom přišel v okamžiku, kdy jsem ho nechal v přesvědčení, že nastoupí k ligovému utkání v Brně. Přijela celá rodina a on zůstal na lavičce. Pak už nikdy nic nevypustil. Umí zabrat, když mu teče do bot. Dnes je jako můj adoptivní syn. Jsem pyšný, co jsme dokázali. Nejvíce hrdý jsem na něj byl, když vychytal nulu na Barceloně. Vybavil jsem si, jak jsem ho mlátil žlutou tréninkovou tyčí přes lýtka, jak zvracel na tréninku a nenáviděl mě.
Brankář Slavie Ondřej Kolář v Doosan Areně v Plzni.
Vážně jste ho mlátil přes nohy?
Jo. Já byl jako hráč cvok. Když někdo ztratí balon a k vlastní bráně se vrací chůzí, jsem totálně vytočený. Netoleruji flákání. Oldřich Pařízek mě na Žižkově naučil, že všechno musí být na sto procent. Řídím se tím. Ondra Kolář byl s balonem drzý, ale neuměl nohama hrát. Stál pořád jako na chůdách. Do toho byl děsně líný. Pětkrát jsem ho při přebírání balonu opravil, pošesté jsem ho fláknul přes lýtka. Kolikrát dostal tolik ran, že to nešlo spočítat.
Velkou předností brankářů z vaší „dílny" je hra nohama. Jaký jste byl sám v rozehrávce?
Šílenej... Levou kopu dobře, ale pravou jsem kvůli zranění kolene skoro nepoužíval. Vždy se směju, že kluky učím hrát nohama a sám to neumím. Ale my jsme to nepotřebovali. Prvními průkopníky v daném směru u nás byli Radek Černý, Miroslav Miller či David Bičík.
Romelu Lukaku z Interu Milán obchází brankáře Slavie Ondřeje Koláře během utkání základní skupiny Ligy mistrů.
Trénujete teprve osmým rokem, tudíž vaše bilance je neuvěřitelná. Jak se vzděláváte? Z knížek, z internetu?
Já nikdy neměl brankářské tréninky. První až v osmnácti se Šimurkou v Krči. Pak jsem se dostal ke Zdeňku Hruškovi do Bohemky, který mi dal rozhodně nejvíc. A měl jsem kliku na dobré parťáky. Od každého jsem se něco naučil. Zdeněk mě posílal za branku, abych poslouchal brankáře. A říkal: „Musíš se chtít učit!" Problém současných mladých je, že fotbal je pro ně jen doplněk života. Ne jeho náplň.
Ale s tím, co jste pobral během kariéry, těžko můžete držet krok se současnými trendy.
Jsem samouk. Je to jako s autem. Je v určité verzi, ale postupně jej inovujete. Kupujete doplňky. Mám jednoho Angličana, od něhož čerpám fyzickou stránku. Dva španělské trenéry, kteří mě inspirují z hlediska herního. Jednoho mexického trenéra na hru nohama... A jsem moc rád, že ve Slavii jsme parťáky s Radkem Černým, který mě inspiroval už jako hráč a jde o výborného kolegu s obrovskými zkušenostmi. Člověk se musí pořád učit. Fotbal se ohromně posouvá, zrychluje, je více běhavý, techničtější. Dělali jsme jiné hráče do Žižkova, jiné do Liberce i do Slavie.
Brankář Slavie Praha Přemysl Kolář během tréninku před utkáním Ligy mistrů s Interem Milán.
Co musí splňovat brankář pro dnešní pojetí fotbalu?
Musí být atlet, gymnasta, a ještě strašně rychlý. Třeba o Tomáši Vaclíkovi všichni říkali, že není pro velký fotbal. Každý tvrdil, že je mrňavý. Ale kdyby někdo viděl jeho přístup... Neuvěřitelný profík. Toho jsem vlastně ani moc netrénoval. On měl spíš problém s hlavou, pořád někam pospíchal. Tak jsem mu spíše radil. A Martin Dúbravka? Všichni pějí ódy na jeho hru nohama. Přitom když přišel do Liberce, neuměl skoro vůbec rozehrávat. A vlastně jsme ho do Slovanu získali, až když hrozilo, že půjdu chytat já.
Ale ve skutečnosti jste asi neměl v úmyslu restartovat kariéru...
Neměli jsme mezi tyčemi kluky připravené na Evropskou ligu. Potřebovali jsme gólmana. Jednání se táhla a nevypadalo to, že by Dúbravka přišel. Nechal jsem se napsat na soupisku. A pět dní před zápasem s Admirou ve Vídni zavolal panu Karlovi, že budu v předkole chytat já. A pokud to nezvládnu, může mě vyhodit. Pan Karl se zarazil a říká: „Tady jde ale o osmdesát milionů." Následně se věci daly rychle do pohybu a ve Vídni chytal Dúbravka.
