Svírala ho úzkost, třásla jím zimnice. Fotbal už byl pro mě jenom stres, vysvětluje Pokorný konec kariéry

V nejvyšší soutěži naposledy liberecký odchovanec nastoupil v dresu Bohemians 1905 vloni v srpnu, pak ho na dlouhou dobu odstavilo vážné zranění. Přetrhl si zkřížený vaz. Když se po roce dal do kupy a v létě se blížil návrat na hřiště, bylo mu hůř a hůř. Nakonec zjistil, že mu bude bez profesionálního fotbalu lépe.

Jak těžké bylo s fotbalem seknout?

S takovou myšlenkou jsem si pohrával dlouho. Když jsem však byl zdravý a dařilo se, tolik jsem o tom nepřemýšlel. Ale po zranění kolena to bylo na denním pořádku. Měl jsem krizové období, kdy jsem hledal s fotbalem vnitřní souznění. A pocity se během roku střídaly ve vlnách. Někdy jsem se těšil na návrat tak, že bych trénoval fakt furt. Jenže někdy jsem byl rád, že jsem na trénink vůbec došel. Odmakal ho a pak neustále stejně přemýšlel, že už nechci.

Ještě letos v květnu jste v jednom rozhovoru plánoval návrat a těšil se na něj.

Měl jsem v hlavě furt, že se chci vrátit. Dostat se nahoru mě stálo extrémní úsilí a nechtěl jsem se toho za žádnou cenu pustit. Ale v rozhovorech jsem sám sebe tak trochu potlačoval. Říkal jsem, jak strašně se na návrat těším. A když se vypnul diktafon, pomyslel jsem si: Fakt to tak cítíš? Nebo si jenom něco namlouváš? Sám k sobě jsem nebyl vůbec upřímný. A jak jsem někde v sobě nechtěl, o to víc jsem se přemáhal.

Co tedy bylo tou poslední kapkou?

Měla dvě fáze. Můj fyzioterapeut Janoušek mi řekl, že jsem zdravý, ať to řeknu agentům a rozhodím sítě, aby mě někam dostali. Tím mě první čtyři dny extrémně motivoval. Mohl jsem jít do Řecka, na Kypr, do Ružomberoku. Záleželo jen na mně. Přišla mi nabídka od Sport Investu, že se můžu jít roztrénovat s Duklou. Super, jdu do toho, říkal jsem si. Ale den před prvním tréninkem na Julisce jsem jen seděl doma a cítil úzkost, že jdu do celého fotbalového kolotoče znovu. Začala se mi točit hlava a celý den mi bylo špatně. Nemělo to cenu, takže jsem zavolal do Dukly, že si musím vzít pár dnů na rozmyšlenou.

A během nich jste si řekl definitivní ne?

Ano. Přemýšlel jsem o tom dlouho, každý den po celý rok. A od té doby mám klidnou hlavu jako nikdy v životě. Jak jsem na rok z fotbalu vystoupil a nebyl jsem v tom každodenním stereotypu, zjistil jsem, že mi fotbal nechybí. Že je fajn, ale že se dokážu obejít i bez něj, což jsem si pár let zpátky nedovedl ani představit. Přitom tělo mi dávalo signály po celou kariéru, ale neposlouchal jsem ho. Zjistil jsem, že trénování mi nevadí, ale jakmile jsem měl jít do kopaček a po roce jít hrát, neměl jsem chuť. Dělalo se mi špatně. Měl jsem před tréninkem zimnici. Zranění mi dalo možnost potřebného odstupu. Zjistil jsem, že mně radost přinášejí jiný věci a že stres, který jsem ve fotbale prožíval, mi za tohle nestojí.

Fotbal byl pro vás vždy jen stres?

Když jsem byl malý či v dorostu, tak ne. Kolem fotbalu se vše točilo, miloval jsem ho. Hned v sobotu jsem se už těšil na další zápas. Lámat se to začalo při přechodu mezi dospělé. Najednou šlo o víc než o radost. Už v tom jsou velké peníze, řeší se, že člověk musí být každý týden perfektní, aby se vyhrálo. A v lize už byl úplný extrém. Ta už pro mě byla fakt jen o stresu. Nedokázal jsem si užít, že hraji v lize. Když jsem začal, byl jsem extrémně vděčný, možná až moc. Hrozně jsem se k tomu upnul a obětoval tomu úplně všechno.

Ale bez toho by to však nešlo, ne?

Ano, tohle bylo dobře. Ovšem víkendový zápas by měl člověka naplňovat. Samozřejmě každý prožívá stres nebo strach, ale nemělo by jít o 90 procent pocitů, které z utkání má. A já v tomhle žil. Na zápas jsem se už ani netěšil. Těšil jsem se na přípravu, abych byl lepší, ale jak přišel mistrák, cítil jsem jen stres.

Nevypadá podobně syndrom vyhoření?

Z nějakého pohledu určitě ano. Nevím, jakou má syndrom vyhoření přesnou charakteristiku. Ale dejme tomu, že nějakým vyhořením může být, když člověk něčemu věnuje extrémní úsilí, až zjistí, že to není tím, co ho baví a najednou k tomu má nechuť.

Psychický a fyzický stav jsou spojené nádoby. Myslíte, že se váš vnitřní souboj projevoval i vašimi častějšími zraněními?

V tohle hodně věřím. Když se kouknete do mé statistiky na počet odehraných zápasů podle jednotlivých sezon, za celý život jsem odehrál jednu kompletní sezonu, když jsme hráli s Libercem za pana Trpišovského poprvé Evropskou ligu. Byla snad moje první bez zranění a možná i má nejlepší. Jinak jsem byl furt nějak zraněný a vlastně od dorostu pořád s něčím laboroval. Nešlo o vážný věci. Tělo to cítilo a dávalo mi menší či větší náznaky, že něco je špatně. Začalo drobnostmi, pokračovalo přes středně vážné věci jako zánět stydké kosti až k tomu největšímu, kdy se mi přetrhly vazy v koleni.

Zkoušel jste vyhledat pomoc psychologů?

Celou dobu jsem spolupracoval s mentálním trenérem, který o mých pocitech věděl. A vždy se mi snažil pomoci, abych radost našel. Na nějaký čas to pomohlo, ale vesměs jsem neuměl vzít za ten správný konec, abych se od svých pocitů oprostil a radost vytrvala. Na jednu stranu jsem věděl, že jde jen o fotbal, na druhou pro mě byl extrémně důležitý. Pomoc psychologa jsem však nevyhledal. A nakonec jsem zjistil, že ani pomoc nepotřebuji, abych zůstal ve fotbale, protože nechci. Je mi dobře na místě, kde jsem nyní.

Jste si jistý, že pocity se časem ještě nezmění?

Momentálně jsem o tom přesvědčený. Zatím nemám chuť jít si zahrát ani pro radost nějakou B-třídu. Nevím, co by se muselo stát, aby tahle situace nastala. Stoprocentního není nikdy nic, ovšem myslím, že na 99 procent jde o konečné rozhodnutí.

S jakými reakcemi jste se setkával?

Když jsem rozřešení oznamoval prvním lidem, rodině, agentuře, kamarádům, ze začátku jsem z toho měl strach. Ale pokaždé jsem se setkal s pozitivní reakcí, až jsem takové nečekal. Než můj příběh vyšel na Bez frází, vědělo o tom tak deset nejbližších lidí. A od té doby nemám žádnou negativní reakci či komentář. Ale samozřejmě je to i tím, že na Instagramu mi nikdo nenapíše, že jsem dement a co že to vyvádím. Jsem v bublině lidí, kteří mě chápou. Což mi hodně pomohlo. A překvapilo mě, kolik lidí zažívá něco podobného. Ať už ze sportovců nebo manažerů.

Myslíte, že jste otevřel téma, které dosud bylo tak trochu tabu?

Moc bych si přál, aby se o tom začalo mluvit víc. Současní trenéři či lidé, co fotbal dělají, vyrůstali v úplně jiné době, než je dnes. Teď se v tom točí obrovský peníze, nápor na hráče je ohromný. Už jen třeba kvůli sociálním sítím. Podle mě o poznání větší tlak, než byl třeba před dvaceti lety. Ale nikdo z bývalých fotbalistů to neřeší, protože takovou situaci nezažil a nedokáže se do toho vcítit. Dnes jsou už i na děcka kladený obrovská nároky. Ztrácí se radost ze hry, což mi přijde škoda.

Když někdo celý život sportuje, často si na pohybu vytvoří určitou až závislost. Nebude vám nyní fotbal z tohoto pohledu chybět, nebo ho nahradíte jiným sportem?

Teď mi úplně mluvíte z duše. Jak jsem skončil, furt jsem od té doby něco dělal. Často jsem teď byl v posilovně. Když jsem měl týden, že jsem posilovnu stihl jen jednou, a ostatní dny jsem musel pracovat, přišlo mi, jako bych nic neudělal. Pokud jsem si šel zacvičit, tak mám pocit, že jsem v ten den něco udělal. Přitom jsem skoro celý den nebyl doma a furt někde lítal. Mám tohle hodně úzce spjatý s pohybem.

Co budete dál dělat?

Před pár lety jsem s kamarády spoluzaložil firmu Staca, která se věnuje silové a kondiční připravenosti sportovců i amatérů. Teď se tomu budu věnovat víc. Máme plán udělat v Praze tělocvičnu, což už je na spadnutí a snad v prvním čtvrtletí příštího roku by mohla být hotová. Furt se budu pohybovat v prostředí sportu, baví mě to. Nechtěl bych najednou skočit do úplně něčeho jiného. A když budu mít kancelář v posilovně, kde si budu moci kdykoliv zacvičit, pro mě půjde o ideální scénář. Ostatně kdybych se nehýbal, vím, že za chvíli mám dvě stě kilo. (usměje se)

Bude to vaše hlavní obživa?

Ano, budu silový trenér. A až se vybuduje posilovna, což doufám bude co nejdřív, budu ji mít na starosti. Budu tam mít trenéry, kteří tam budou pracovat, budu mít svoje klienty. A pak mám ještě v plánu udělat vietnamský bistro s výčepem, ale to je až v horizontu roků. Prvotní bude práce ve firmě a vyřízení posilovny.

Začít s posilovnou v této nejisté covidové době vyžaduje odvahu. Obavu nemáte?

Je jasný, že se může zase všechno zavřít, ale nemyslím si, že by se v tomhle stylu života pokračovalo dalších deset let. Jsou to hrozný časy, který spoustu lidí stojí hrozně moc stresů a peněz. Ale abych pravdu řekl, strach z toho nemám. Samozřejmě se může vše zase na tři měsíce zavřít, budu tam mít prázdno a budu mluvit jinak. Myslím však, že si to když tak dokážu vynahradit někde jinde.

A fotbal jste už ze života úplně vytěsnil?

Už se jím zabývám jen jako divák. Jak jsem si to v hlavě ukončil, byl jsem poprvé na derby na Spartě. A příští týden snad uvidím teprve druhý zápas. Mám totiž lístky na Ligu mistrů Bayern - Barcelona. Když jsem se rozhodoval, jestli skončím, hrozně mi vadilo se na fotbal i jen dívat. Na jednu stranu jsem tam chtěl být, nechtěl jsem být zraněný. Na druhou stranu mě to ničilo, nechtěl jsem tam už být. Ale teď už na fotbal koukám jinak. Jako fanoušek a docela mě baví. Je to fajn sport. Už nemám potřebu tam být, nechybí mi.

Cítím z vašeho povídání vnitřní klid. Zdá se mi to, nebo to tak opravdu je?

Přijde mi, že vždy když člověk o něčem říká, že je to dokonalé, skvělé, nalhává si to. Asi spousta lidí je v životě nespokojená, ale navenek říká, jak je vše v pořádku. Takže tady nechci říkat, že je to úplná bomba, že jsem to měl udělat dřív a jde o tu nejlepší věc na světě. Beru to tak, že jsem udělal fakt dobrý rozhodnutí a každý další den mě v tom ještě víc utvrzuje, že bylo správné. Teď dělám, co mě baví a jsem v klidu. Nemám z ničeho stres, samozřejmě kromě každodenních obyčejných starostí. Ale ten největší balvan ze mě spadl. Pro mě extrémní. A když má člověk neustále na srdci obrovský kámen a ten najednou shodí, cítí se volnější a taky se tak chová. I rodiče mi říkali, že působím vyrovnaněji a klidněji. A když něco takového řeknou blízcí, možná jde o tu nejlepší odpověď na vaši poslední otázku.