Stramaccioni nebyl špatný trenér, tvrdí Ježkův žák Ščasný

Za Spartu hrál, trénoval ji, byl také jejím sportovním ředitelem. Zdeněk Ščasný strávil na Letné kus života. Připomeňme si jeho příběh výňatky z knihy Národ Sparta.

„Kdysi, ještě v době, kdy jsem hrával za Duklu, o mně v novinách napsali, že fandím Slavii. Taková blbost! Jen při té představě mi naskakuje husí kůže. Možná někdy ve třetí třídě, když jsme si s klukama rozebírali týmy, tak jsem se přihlásil ke Slavii. Ale pak už nikdy, a to jsem fotbal už jako dítě sledoval fakt pečlivě. Aniž bych tušil, že v něm strávím skoro celý život.

Nejsem úplně vzpomínací typ. Proto se mnou taky nikde nenajdete moc rozhovorů, kde bych vyprávěl o dávných časech. Popravdě, já si toho ani tolik nepamatuju. Jasně, že si vzpomínám na pocity po vyhraných titulech, po rozhodujícím gólu do sítě Watfordu v Poháru UEFA nebo po trenérských úspěších. Ale nostalgií netrpím.

Vlastně jen se dvěma výjimkami. Vzpomínám na Kypr i na Řecko. Obě ta angažmá pro mě byla v něčem výjimečná, na Kypru jsem působil poprvé v roli trenéra, tenkrát ještě hrajícího. Byli jsme tam celá rodina, měli jsme nádherné bydlení, koupali jsme se v moři. Byly to dva roky, které bych si klidně protáhl, ale cítil jsem, že by mi v Česku po revoluci ujel vlak. A Řecko, Panathinaikos? To byl opravdový velkoklub, hráli jsme Ligu mistrů a v konkurenci velkých týmů jsme to zvládali se ctí.

Už jako hráč jsem koukal trenérům pod ruce. V pětadvaceti jsem se totiž při zápase nároďáku zranil, operovali mi koleno: „Zdenečku, ty už hrát nebudeš, tak se s tím smiř,“ řekl mi doktor Holec na Bulovce. Přesto jsem se dokázal vrátit, ale pořád jsem měl v hlavě to vědomí, že kdykoliv může přijít konec. A že nic jiného než trénování nepřichází v úvahu, protože rukama jsem pracovat neuměl. Vystudoval jsem tedy trenéřinu na FTVS a po celou dobu studia jsem využíval konzultace s trenérem Ježkem.

On byl úplně jiný než ostatní trenéři té doby. Ale když to chci popsat, musím vám nejdřív vysvětlit, jaký byl život fotbalisty za bolševika. Bylo to odlišné proti dnešku. Nevydělávali jsme žádné závratné peníze, prémie byly zanedbatelné a bylo jedno, jestli hraješ, nebo ne. Na náš soukromý život nikdo nebral ohled, klidně se na Vánoce odjelo na měsíc do Afriky. Dlouhá soustředění, příprava trvala tři měsíce a člověk byl pořád od rodiny. Lékařská péče taky byla úplně jiná, spousta z nás byla doslova zmrzačených. A občas bylo i těžké najít motivaci, protože člověk věděl, že do zahraničí se podívá jen těžko. A když, tak až na dohrání kariéry.

A teď k Ježkovi, protože ten se dobovým zvyklostem úplně vymykal. Byl pokrokový, zažil v Nizozemsku tehdejší moderní trenéry a snažil se to přenášet sem. Pouštěl nám videa, dělal rozbory soupeřů, hrál si s laktáty, aerobním a anaerobním prahem. Jsem přesvědčený, že i když se doba ohromně posunula, byl by Ježek špičkový trenér i dneska. Moje výhoda byla, že věděl, že chci být v budoucnu trenér, takže mě nechal koukat mu pod ruce. Zapisoval jsem si všechny tréninky, programy soustředění. On a Vengloš byli dva výjimeční trenéři, které jsem v kariéře potkal.

Jako trenér jsem zažil spoustu krásných věcí, zajímavých momentů. Ale teď si užívám volný čas a nijak neprahnu po tom, abych se do toho kolotoče vrátil. S manželkou hodně cestujeme, jezdíme na kole, plaveme. Nejsem vyhořelej, pořád mám energii, ale spíš jsem si uvědomil, že fotbal není to hlavní. Když jsem trénoval, žil jsem vedle rodiny, ale ve skutečnosti jsem s ní nebyl. Hlava byla pořád v práci. Teď je to jiné a jsem rád, že jsem se v tomhle změnil.

Tři trenérská angažmá ve Spartě… Pro mě je důležitý, že na konci jsem měl čistý svědomí. My jsme na jaře 2016 došli do čtvrtfinále Evropské ligy, a i po vyřazení od Villarrealu nám lidi ve stoje tleskali. A za tři měsíce jsem slyšel, že na Spartu nemám a musím pryč.

Odcházel jsem tehdy ze Sparty s pocitem, že se nemám za co stydět. Holt se přestalo dařit, byly tam nějaké objektivní důvody, nedá se nic dělat. Jdu pryč. Uteklo něco přes rok a přišla nabídka se vrátit na Letnou. V roli sportovního ředitele. Samozřejmě, že jsem o tom přemýšlel ze všech stran, ale rozhodně jsem neměl pocit, že by mě fanoušci měli brát nějak špatně. Že bych tam v minulosti neodvedl dobrou práci. Navíc jsem si říkal, že z pozice sportovního ředitele toho budu moct víc ovlivnit. A pak ještě jedna věc - Sparta se prostě neodmítá. Takže jsem nabídku přijal. Moje přání zároveň bylo, aby se nepočítalo s tím, že někdy znovu naskočím do role trenéra.

Bylo mi jasný, že na sebe vezmu část nenávisti, která od sparťanů plála směrem k trenérovi Stramaccionimu. Nepochybně jsem dal taky hlavu na špalek. Ale já si dodneška myslím, že to nebyl špatnej trenér. Možná kroutíte hlavou, že to říkám, ale měl jsem možnost poznat jeho skladby tréninků, taktický vnímání, práci s hráči. A opakuju, nebyl to špatnej trenér. Bavme se o tom, jaké hráče do klubu přivedl, tam bylo přešlapů hodně, ale čistě trenérsky jsem v něm něco viděl.

Já se vrátil na lavičku, i když jsem o tom původně nechtěl ani slyšet. Výraznější úspěch už nepřišel, ale tak to někdy ve fotbale je. Vím, že fanoušci mi občas třeba na internetu nemohli přijít na jméno, ale víte, co je zajímavé? Osobně mi žádný z nich nic nevyčetl. Jen jednou jsem se u Staroměstského náměstí potkal s takovým udělaným frajerem, říkal jsem, co z toho asi bude, protože bylo jasné, že mě poznal. „Ščágro, co se to tam na té Spartě děje, dej to dohromady!“ Ale žádná agrese, ani slovní. Nenávist prostě zůstávala na internetu, a samozřejmě při zápasech na stadionu.

Sparta je kus mého života. Dohromady jsem tam byl nějakých dvanáct let. Jako hráč i jako trenér jsem se tam cítil skvěle. Nemůžu říkat, že Sparta je rodina, to bych kecal, tak to není. Ale je to srdeční záležitost. Na zápasy nicméně nechodím. Mrzí mě to, ale sám jsem nikdy neměl rád trenéry, kteří se ochomýtali ve VIPu a rozdávali moudra. Tak to teď nechci dělat sám.“